ECLI:CZ:US:2019:1.US.2505.19.1
sp. zn. I. ÚS 2505/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladimíra Šabaty, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2016 č. j. 19 C 335/2015-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016 č. j. 21 Co 359/2016-152 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 1711/2017-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení části výroku v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání ve věci nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jakož i zrušení v záhlaví citovaných rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, kterým byl tento nárok zamítnut. Tvrdí, že postupem civilních soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se nedostatečně zabývaly přípustností uplatnění námitky promlčení a počátkem běhu promlčecí lhůty a v konečném důsledku zamítly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel dále odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 2804/15, I. ÚS 3093/13 nebo II. ÚS 2312/15), z nichž dovozuje, že v jeho případě nebyl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti části jeho dovolání, čímž došlo k odepření spravedlnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, které měly stěžovatelovi vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu předsedy Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, který znemožnil stěžovatelovi výkon funkce přísedícího, když ho nevyzval za celé funkční období 2010-2014 ke složení slibu přísedících. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby byl vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 74 496 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 500 000 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelovi povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze (dále též "městský soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně a městského soudu v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 74 496 Kč s příslušenstvím, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc ostatních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel napadá toliko ty části rozsudků soudů prvního a druhého stupně, které se týkají rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť ve zbylém rozsahu byly zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu (a nelze je proto přezkoumávat). Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soud prvního stupně, jakož i městský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně podrobně objasnily důvody, které je vedly k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy byl v době podání žaloby již promlčen.
Rovněž tak Nejvyšší soud přesvědčivě a v souladu se svou rozhodovací praxí vyložil důvody, jež jej v případě nároku stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vedly k odmítnutí dovolání. Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí dovolacího soudu, resp. v něm provedenému zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel v dovolání skutečně nenapadal ani nezpochybňoval závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu