ECLI:CZ:US:2019:1.US.2879.17.1
sp. zn. I. ÚS 2879/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 Tdo 380/2017-51, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 To 294/2016-1354, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy uznán vinným ze spáchání zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle ustanovení §149 odst. 1 a 2 písm. a) tr. z., spáchaného formou spolupachatelství, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 30 měsíců, jež mu byl podmíněně odložen na dobu 48 měsíců. Deliktního jednání se měl stěžovatel ve stručnosti dopustit tím, že v září 2014 v době od 20:30 do 20:44 v budově Policie ČR v rozporu s povinnostmi příslušníků Policie ČR během výkonu služby, nelidským způsobem úmyslně způsobili silnou bolest a těžké psychické příkoří R. T., který byl v té době v postavení zadrženého. Poškozený si skokem z okna z 5. patra z budovy Policie ČR na střechu nacházející se v úrovni 2. patra způsobil zranění nohy, načež byl usazen na zem u schodiště ve 2. patře. Stěžovatel k němu přiběhl se spoluobžalovaným R. L. a nejméně dvakrát ho pravou rukou sevřenou v pěst ho udeřil do obličeje, řval na něj a i přesto, že byli oba spolupachatelé upozornění na zranění poškozeného, přiložili mu pouta, nutili jej i přes řev poškozeného stát, načež ho přemístili do 5. patra. Tam jej před kanceláří č. 615 připoutali k zábradlí u schodiště, kde ho následně R. L. udeřil pěstí, stěžovatel ho kopl nohou do levé strany žeber a do pravé strany obličeje na lícní kost, vulgárně mu nadávali, načež mu R. L. klekl jednou nohou na záda, chytl ho za zraněnou nohu, řekl mu "ty zmrde, já Ti ji hned narovnám", poté ji pokrčil a lámavým pohybem vytočil do levého boku, čímž R. T. způsobil úmyslně ještě větší bolest. Poškozený začal volat o pomoc, přišel P. H., který s poškozeným setrval až do příjezdu lékaře.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by přemístění poškozeného z 2. do 5. patra a jeho následnému fyzickému napadení byli přítomni jiní svědci. Soud tak vycházel toliko z výpovědi poškozeného. Vyslechnutí policisté byli přítomni pouze zadržení poškozeného ve 2. patře. Shora shrnutý skutkový stav podle stěžovatele nepotvrdily ve věci vypracované znalecké posudky, drobná poranění mohla vzniknout stejným mechanismem jako tříštivá zlomenina, absentuje zranění poškozeného v důsledku tvrzeného jednání stěžovatele. Krajský soud neprovedl důkaz odborným vyjádřením znalkyně PhDr. Blanky Zapletalové, což řádně neodůvodnil. Stěžovatel poukázal na rozpory ve výpovědi poškozeného a závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků MUDr. Svatavy Duchaňové a MUDr. Michala Zeleného. Pochybnosti o sledu jednotlivých událostí, jak je vylíčil poškozený, vyslovil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 Tdo 380/2017-51.
Stěžovatel má za to že, v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že se Městský soud v Brně nevypořádal s odborným vyjádřením znalkyně PhDr. Blanky Zapletalové, nicméně jeho závěry jsou postaveny na širokých základech umožňujících nalézacímu soudu učinit spolehlivý úsudek o vině stěžovatele. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování a skutkový stav věci lze mít za spolehlivě zjištěný. Městský soud v Brně se v rámci svého odůvodnění vypořádal i s tím, že na těle poškozeného nebyly známky po bití či kopání (srov. str. 29 rozsudku městského soudu). Závěry obecných soudů o vině stěžovatele nebyly založeny jen na výpovědi poškozeného, ale též svědků P. H., M. V. O věrohodnosti výpovědi posledně jmenovaného svědčí i výpověď jeho nadřízeného S. V., jemuž se podřízený svěřil o obavě ze své výpovědi, kdy si nic nevymýšlel. Nikdo ze svědků sice nepotvrdil, že by přímo viděl stěžovatele či spoluobžalovaného jakkoli manipulovat s nohou poškozeného, ze svědeckých výpovědí o řevu a volání o pomoc poškozeného však nelze považovat tento skutkový závěr obecných soudů za vadný. Podle Ústavního soudu bylo zcela správně přihlédnuto i ke snaze spoluobviněného o sjednocení výpovědí jednotlivých policistů, o nichž bylo zřejmé, že budou ve věci vyslýchání v pozici svědka. V řízení před obecnými soudy bylo spolehlivě prokázáno, že již v době poutání poškozeného si musel být stěžovatel dobře vědom jeho zranění, na které byl upozorněn nejen samotným poškozeným, ale též ostatními příslušníky Policie ČR. K velmi podrobnému odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně lze jen poznamenat, že ve věci nebylo vyjasněno, z jakého důvodu byl poškozený i přes své zranění přenesen z druhého do pátého patra, když z logiky věci by měl být, když už, přemístěn spíše k východu z budovy a tam vyčkat příjezdu záchranky.
Poukazuje-li stěžovatel na částečně zrušující usnesení Nejvyššího soudu, tento uložil obecným soudům, aby se hlouběji věnovaly skutkovému ději v časovém období od usazení poškozeného na chodbě policejní budovy před skokem z okna do okamžiku, kdy byl poškozený nalezen policisty ve druhém patře budovy. Jedná se tedy o mimoběžné období s tím, kdy se vytýkaného jednání dopustil stěžovatel. Z toho důvodu je odkaz na závěry Nejvyššího soudu bezpředmětný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu