ECLI:CZ:US:2019:1.US.300.19.2
sp. zn. I. ÚS 300/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavních stížnostech Leony Cecavové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2018 sp. zn. 20 Co 179/2018, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2018 sp. zn. 20 Co 180/2018 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2018 sp. zn. 20 Co 181/2018, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti IFIS investiční fond, a.s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, a 2) Jana Cecavy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Třemi ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 23. 1. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní stížnosti, jež byly původně vedeny pod sp. zn. I. ÚS 300/19, sp. zn. I. ÚS 301/19 a sp. zn. III. ÚS 302/19, byly usnesením ze dne 9. 4. 2019 č. j. I. ÚS 300/19-17 spojeny ke společnému řízení.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. K vymožení povinností stěžovatelky zaplatit částky 40 633,16 Kč s příslušenstvím, částky 49 820,96 Kč s příslušenstvím a částky 74 762,15 Kč s příslušenstvím věřitelce Komerční banka, a. s. nařídil Městský soud v Brně exekuce, a to usnesením ze dne 5. 1. 2011 č. j. 110 EXE 509/2011-12, usnesením ze dne 17. 12. 2010 č. j. 79 EXE 3064/2010-10 a usnesením ze dne 29. 3. 2011 č. j. 75 EXE 1233/2011-15. Ve všech případech byly exekuce nařízeny podle exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález. Původní oprávněná uzavřela dne 17. 10. 2016 s vedlejší účastnicí smlouvu o postoupení (mimo jiné) uvedených pohledávek, na jejímž základě byl posléze připuštěn její vstup do řízení.
3. Usneseními soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, ze dne 2. 5. 2018 č. j. 018 EX 05669/10-192, č. j. 018 EX 07465/10-126 a č. j. 018 EX 08469/10-108 byly k návrhu stěžovatelky a se souhlasem vedlejší účastnice zastaveny předmětné exekuce (výroky I.). Dále bylo rozhodnuto, že soudní exekutorce se nepřiznává náhrada nákladů (výroky II.) a že podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ve spojení s §271 občanského soudního řádu žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky III.). O odvolání stěžovatelky proti výroku III. všech tří usnesení rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že usneseními ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. 20 Co 179/2018, sp. zn. 20 Co 180/2018 a sp. zn. 20 Co 181/2018 napadené výroky potvrdil.
4. Důvod, pro který stěžovatelka navrhla zastavení exekucí, spočíval v neplatnosti rozhodčí doložky a z toho plynoucí nicotnosti rozhodčího nálezu. Vedlejší účastnice, respektive její právní předchůdkyně, musela mít již od roku 2009 pochybnosti ohledně platnosti rozhodčí doložky a v roce 2010 musela být obeznámena se změnou judikatury. Její výlučné procesní zavinění proto mělo spočívat v tom, že byla po dobu trvání exekucí pasivní, pročež by měla stěžovatelce náležet náhrada nákladů předmětných exekučních řízení.
5. Krajský soud dospěl k odlišnému hodnocení. Předně uvedl, že z obsahu spisů nevyplývají žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr, že zastavení exekucí zavinila stěžovatelka jako povinná. V tomto ohledu nelze zohledňovat to, co mohla či měla učinit ještě před zahájením exekučních řízení. Zastavení exekucí ale nebylo zapříčiněno ani tím, že by oprávněná měla možnost seznámit se s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se transparentností pravidel pro výběr rozhodců. Jak v minulosti opakovaně uvedl Ústavní soud, ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů došlo až vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejpozději od tohoto dne si oprávněné subjekty musely být vědomy skutečnosti, že takto neplatně sjednané rozhodčí doložky nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu podle §40 odst. 1 exekučního řádu. Jestliže tak vedlejší účastnice, respektive její právní předchůdkyně, zahájila řízení dříve, nelze uzavřít, že to byla ona, kdo zavinil zastavení exekučních řízení.
6. Pro rozhodnutí o nákladech exekucí bylo dále významné, že vedlejší účastnice se svým návrhem domáhala nařízení exekucí na majetek stěžovatelky pro uspokojení svých pohledávek. Šlo o finanční prostředky, které si stěžovatelka zapůjčila, takto vzniklý dluh již ale nezaplatila. Ve věci bylo postupováno standardním způsobem obvyklým pro daný typ řízení. Soudní exekutor s větším či menším úspěchem kontinuálně prováděl exekuce. Stěžovatelka se vůči tomuto postupu nikterak neohrazovala a obě strany postupovaly ve shodě, vědomy si nesplacených pohledávek, které považovaly za pohledávky judikované. V průběhu exekučních řízení zmocnila stěžovatelka ke svému zastupování advokáta, který navrhl zastavení exekucí. Vedlejší účastnice se k výzvě soudního exekutora vyjádřila tak, že dává souhlas se zastavením exekuce z důvodů, že v průběhu času došlo ke změně názoru soudu vyšších stupňů na otázku vykonatelnosti rozhodčího nálezu; procesní zavinění na své straně neshledala.
7. Při rozhodování o náhradě nákladů exekuce se při zastavení exekuce použije §89 exekučního řádu ve spojení s §271 občanského soudního řádu. Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil. Krajský soud zdůraznil, že problematika rozhodčích doložek v exekučním řízení doznala v uplynulých letech zásadní koncepční a judikatorní posun. Zůstává nicméně otázkou, nakolik lze po účastnících a jejich zástupcích spravedlivě požadovat, aby na tento judikatorní posun v každém stádiu exekučního řízení bezodkladně reagovali. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí soudů se namnoze vyjadřují pouze k jednotlivému případu, nemají zevšeobecňující povahu a nemohou být pro posouzení věci směrodatná. Krajský soud zastává názor, že vedlejší účastnici - při komplexním posouzení věci - nelze klást za vinu, že řízení zahájila v době, kdy náhled na otázku transparentnosti rozhodčích doložek ustálen nebyl, a že v těchto řízeních také pokračovala. Nebyla to samozřejmě ani stěžovatelka, která by zavinila, že exekuční řízení musela být zastavena, byť - opět v širších souvislostech - není z obsahu spisu zřejmé, že by určitá ujednání s oprávněnou za účelem získání úvěru neuzavřela. Za zmínku stojí také zcela konkrétní postup oprávněného, který se zastavení exekucí nebránil, a bez významu není ani setrvalá procesní pasivita a postoj stěžovatelky k danému závazku. Spravedlivému uspořádání vztahů tedy odpovídá, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů exekuce nepřiznává.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. Podle stěžovatelky nejsou napadená rozhodnutí náležitě odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná. Krajský soud ve svých úvahách nezohlednil, že ve věci došlo k procesnímu nástupnictví a že původní oprávněná na exekuci trvala několik let poté, co s ohledem na vývoj judikatury k otázce platnosti rozhodčích doložek musela vědět, že tato exekuce má být zastavena. V případě stěžovatelky byl sice rozhodčí nález vydán před sjednocením judikatury, nicméně v době, kdy věřitelé již museli mít důvodně pochybnosti o tom, zda jsou jimi sjednané rozhodčí doložky platné a zda exekuce jsou vedeny na základě nicotného exekučního titulu. Exekuce je navíc proces běžící a je proto třeba zkoumat chování stran v celém jejím průběhu.
9. Původní oprávněná místo toho, aby s ohledem na sjednocení judikatury navrhla zastavení řízení, reagovala na situaci postoupením pohledávky. Oběma stranám smlouvy o postoupení pohledávky musela být zřejmá problematická dobytnost takové pohledávky. Vedlejší účastnice řízení musela vědět, že odkupuje pohledávku, pro kterou je vedena exekuce na základě neplatného rozhodčího nálezu, přesto se vstupem do exekučního řízení, k němuž došlo v prosinci 2016, souhlasila. Stěžovatelka je přesvědčena, že exekuce mohly být vedeny v dobré víře nanejvýš několik měsíců, dalších 6 let však byly vedeny vědomě neoprávněně. Náklady přitom stěžovatelce nevznikly v době prvních několika měsíců vedení exekuce, ale až po 6 letech, které měly vedlejší účastnice a její právní předchůdkyně na to, aby samy navrhly zastavení exekucí. Vedlejší účastnice tak zcela úmyslně zachovávala protiprávní stav, neboť si byla vědoma toho, že se ozve jen zlomek povinných a že se jí tak nevyplatí své pohledávky "přežalovat". Učinila tak s rizikem, že občas se nějaký povinný ozve a vymůže si náhradu nákladů, což je pro vedlejší účastnici částka zcela zanedbatelná.
10. Stěžovatelka nesouhlasí s výtkami krajského soudu, podle nichž měla být pasivní. Upozorňuje na to, že byla ve smluvním vztahu spotřebitelkou, která nemá právní vzdělání a nelze po ní požadovat znalost judikatury. V celém procesu exekuce jsou to povinní, kteří jsou nejslabší a nemají právní zastoupení ani finance. Je nespravedlivé, aby soudy na jednu stranu odmítaly zastavovat exekuce ex officio, což by měla být bez ohledu na jejich zatížení povinnost, a na straně druhé, pokud už se povinná ozve, jí nepřiznat náhradu nákladů exekuce s odkazem na pasivitu. Za zcela nesmyslné pak stěžovatelka považuje, aby z takových exekucí oprávnění vyvázli bez povinnosti hradit náklady povinným, které sami vyvolali tím, že vědomě zachovávali protiprávní stav. Jejich povinnost hradit náklady řízení byla aprobována i několika rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, od nichž se měl krajský soud odchýlit. Napadená rozhodnutí byla pro ni nepředvídatelná.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhů. Ústavní stížnosti jsou přípustné [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byly podány včas a osobou k tomu oprávněnou a splňují i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Stěžovatelka namítá neústavní výklad a použití §89 exekučního řádu ve spojení s §271 občanského soudního řádu, neboť má za to, že jí v posuzované věci měla být přiznána náhrada nákladů exekučního řízení. Podle jejího názoru to byla vedlejší účastnice, kdo svým jednáním zavinil zastavení exekuce. Již v době podání exekučního návrhu měla mít vedlejší účastnice (respektive původní oprávněná) vědomost o možné neplatnosti rozhodčí doložky a po převážnou část trvání řízení musela vědět o nicotnosti rozhodčího nálezu, jejž měl být v tomto řízení exekučním titulem.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
16. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, respektive který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
17. Týká-li se předmětný výklad zákonných ustanovení upravujících právo na náhradu nákladů řízení, pak může být jeho následkem nejen porušení práva dotčeného účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i jeho práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 1 Listiny či vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Je tomu tak z toho důvodu, že by šlo o vybočení ze zásad spravedlivého procesu, jež jsou použitelné ve vztahu k soudnímu rozhodování obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)].
18. Pro celkové hodnocení zásahu může mít vliv i předmět soudního řízení, tedy zda napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o tzv. bagatelní částce. V takovém případě se totiž předpokládá, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu (např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17) či možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení věci výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby mohlo být ústavně konformního výkladu a použití tzv. podústavního práva dosaženo bez zásahu Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17).
19. Podle první věty §89 exekučního řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Podle první věty §271 občanského soudního řádu dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo.
20. K výkladu uvedených ustanovení nutno poukázat na právní závěr vyslovený v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 21 Cdo 402/2014), podle něhož došlo-li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (např. proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce oprávněný, který podle takovéto titulu nařízení exekuce navrhl. V těchto případech to bude totiž zpravidla on, kdo zastavení zavinil. Nemusí tomu tak ale být vždy. Posouzení otázky zavinění dle §89 exekučního řádu nesmí být formální, nýbrž musí vycházet z posouzení všech relevantních skutečností (obdobně §271 občanského soudního řádu vyžaduje posouzení důvodu zastavení výkonu rozhodnutí). Povinnost oprávněného hradit náklady exekuce je opodstatněna jen za předpokladu, že oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat [nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449)]. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení nutno vzít v potaz existenci případných důvodů hodných zvláštního zřetele, které podle §150 občanského soudního řádu umožňují, aby soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal.
21. V posuzované věci není nikterak sporné, že stěžovatelka nezavinila zastavení exekuce. Krajský soud ovšem neshledal zavinění ani na straně vedlejší účastnice, a to především z tohoto důvodu, že k podání exekučního návrhu její právní předchůdkyní došlo před vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kterým byla sjednocena rozhodovací praxe obecných soudu v otázce neplatnosti rozhodčích doložek.
22. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že teprve ode dne tohoto rozhodnutí, tedy dne 11. 5. 2011, bylo zřejmé, že neurčité rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu [nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861)]. Následně se ustálil závěr, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem bez pravomoci není způsobilým exekučním titulem. Byla-li exekuce na jeho základě již zahájena, musí být v každém jejím stadiu pro nepřípustnost zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a to i bez návrhu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, 92/2013 Sb.NS). Uvedené závěry se uplatní i ve vztahu k exekučním řízením zahájeným před uvedeným datem, a to včetně z nich plynoucího přičítání procesního zavinění oprávněnému [nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17; srov. též usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14]. V tomto směru rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pouze postavila najisto právní hodnocení v minulosti nastalých právních skutečností z hlediska tehdejší zákonné úpravy.
23. Prizmatem těchto obecných závěrů by nepochybně obstál závěr o procesním zavinění vedlejší účastnice a z něho vyplývající povinnost hradit náhradu nákladů exekučních řízení. Nedostatek zavinění vedlejší účastnice, respektive její právní předchůdkyně, totiž nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že exekuční návrhy byly podány v době, kdy ještě nebyl ustálen výklad ohledně platnosti rozhodčích doložek. Jak ovšem vyplývá z napadených usnesení, krajský soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků z důvodu přihlédnutí k dalším skutečnostem. Jde především o to, že stěžovatelka si skutečně půjčila předmětné peněžní částky od předchůdkyně vedlejší účastnice, o čemž svědčí celý průběh exekuce, v jehož rámci se proti postupu soudního exekutora nijak neohrazovala a obě strany postupovaly ve shodě s vědomím nesplacených pohledávek. Krajský soud vytkl stěžovatelce také její pasivitu, neboť návrh na zastavení exekuce mohla podat mnohem dříve. Vedlejší účastnice se zastavení exekuce naopak nijak nebránila a vyslovila s ním svůj souhlas.
24. Z odůvodnění napadených usnesení lze dovodit, že krajský soud v podstatě použil §150 občanského soudního řádu, byť jej ve svých úvahách výslovně nezmínil. Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k srovnatelným případům uvedl, že v samotné pasivitě povinné, která navíc v právním vztahu s vedlejší účastnicí vystupovala jako spotřebitel, nelze spatřovat důvod hodný zvláštního zřetele podle tohoto ustanovení. Právě vedlejší účastnice, respektive její právní předchůdkyně, si po převážnou část exekučních řízení musela být vědoma skutečnosti, že uplatňuje nezpůsobilý titul, a lze jí proto důvodně vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav, v důsledku něhož následně musela stěžovatelka vynaložit prostředky na zastavení exekuce a na odvolací řízení (nález ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17). Jako důvod pro použití §150 občanského soudního řádu ovšem obstojí stěžovatelkou nerozporovaný závěr krajského soudu, že si předmětné částky, o níž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, skutečně půjčila a nesplatila, tedy že materiálně byla exekuce namístě. Tato skutečnost mohla být - a v posuzované věci také byla - významná pro nepřiznání náhrady nákladů řízení spojených s návrhem na zastavení exekuce, které stěžovatelka vynaložila (např. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18). Pakliže krajský soud založil svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení na této skutečnosti, nedopustil se žádného kvalifikovaného pochybení, pro které by jeho právní závěry měly vybočovat ze zásad spravedlivého procesu, respektive být v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Nadto je nutno dodat, že i kdyby krajský soud v tomto ohledu pochybil, Ústavní soud by nemohl přehlédnout, že stěžovatelka se v případě každé z předmětných exekucí domáhá náhrady nákladů řízení v bagatelní výši. Základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž napadenými usneseními nebylo porušeno.
25. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavních stížností stěžovatelky jako zjevně neopodstatněných.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu