ECLI:CZ:US:2019:1.US.3173.19.1
sp. zn. I. ÚS 3173/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019, sp. zn. 5 Tdo 620/2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2018, sp. zn. 4 To 36/2018, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2017, sp. zn. 54 T 3/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku (vedle konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinnou (v bodech I./1 až 20) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost krajský soud stěžovatelce uložil podle §209 odst. 5 trest odnětí svobody v trvání pěti let a dvou měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí v souladu s §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu všech obchodních korporacích na pět let. V adhezním řízení rozhodl krajský soud podle §228 odst. 1 trestního řádu tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit poškozeným škodu společně a nerozdílně se spoluobviněným. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelka a spoluobviněný odvolání, která Vrchní soud v Olomouci nadepsaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dovolání spoluobviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu. Z popisu skutku by podle jejího názoru bylo možné dovodit spáchání skutku ve vědomé nedbalosti, nikoli však v přímém úmyslu, jak dovozují soudy. Na jedné straně se ve skutkové větě píše, že o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti X stěžovatelka věděla a jednala v úmyslu vylákat dodávky zboží a služeb a řádně za ně nezaplatit s cílem se obohatit, na druhé straně se tam uvádí, že se o ekonomický stav společnosti průběžně nezajímala a že veškerý chod společnosti řídil její nevlastní otec (nyní spoluobviněný). Stěžovatelka na nevlastního otce v obchodních záležitostech spoléhala, protože sama s podnikáním ve stavebnictví neměla žádné zkušenosti. Jako jednatelka vystupovala pouze formálně. Úmysl pachatele přitom nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutné jej prokázat a sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní služky nepřímého úmyslu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
6. Na základě provedených důkazů podle názoru stěžovatelky nelze dospět ke zmíněným skutkovým závěrům. Podle znalkyně Prof. Ing. Hótové byla obchodní společnost v rozhodném období v úpadku v důsledku neschopnosti splácet závazky. Tento stav nebylo možné zjistit z daňových přiznání, ale pouze na základě účetní závěrky, která je jejich přílohou. O úpadku společnosti se tak většinou jednatelé dozvědí až od odborníků z daňové oblasti. Ze žádného důkazu nevyplývá, že by stěžovatelka vystavovala plné moci pro svého nevlastního otce v úmyslu vylákat zboží a služby a pak za ně nezaplatit. V jejím případě by se mohlo jednat nanejvýš o tzv. funkční odpovědnost jednatelky společnosti, nikoliv o individuální trestní odpovědnost za úmyslné zavinění.
7. Stejně tak naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestního činu podvodu nebylo důkazně podloženo. Stěžovatelka se na jednotlivých obchodních případech fakticky nepodílela a nic o nich neví. Tato část skutkových zjištění se navíc opírá o výpovědi jednotlivých poškozených, kterým soudy uvěřily bez ohledu na fakt, že jsou na výsledku trestního řízení zainteresovaní. Stěžovatelka se ztotožňuje i s další argumentací svého nevlastního otce. Podle ní nebylo možné dospět k závěru, že poškození byli uváděni v omyl, neboť z dokazování vyplynulo, že si jednotliví poškození byli vědomi toho, že společnost X není schopna v době splatnosti přijaté závazky hradit. Stěžovatelka dále zmiňuje důkazy, jejichž provedení navrhovala, avšak soudem provedeny nebyly.
8. Stěžovatelka se domnívá, že v projednávané věci převažuje její soukromoprávní charakter a neměla být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe řešena v rámci trestního procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že se na něj obrátil samostatnou ústavní stížností i spoluobviněný M. K. (nevlastní otec stěžovatelky). Ve věci již Ústavní soud dne 10. 10. 2019 vydal pod sp. zn. III. ÚS 2915/19 usnesení, jímž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Část argumentace z odůvodnění tohoto usnesení se vztahuje i k nyní projednávané věci a Ústavní soud nemá důvod se od ní nyní odchylovat.
11. Ústavní soud dospěl i ve věci stěžovatelky k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. Své námitky o tom, že soudy z provedených důkazů učinily nesprávná skutková zjištění stran pozice stěžovatelky v obchodní společnosti, přičemž tento stav by ve své extrémní poloze mohl být považován za vadu, která se svou intenzitou dotýká ústavní roviny [např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] stěžovatelka dokládá tvrzením, že do jednání společnosti X zapojila jen formálně, že s podnikáním neměla žádné zkušenosti, spoléhala na svého nevlastního otce, kterému udělila plnou moc a její role jednatelky společnosti byla jen formální. Obecné soudy na základě množství svědeckých výpovědí vzaly za prokázané, že stěžovatelka za obchodní společnost aktivně vystupovala při uzavírání úvěrových smluv a v daňovém řízení, ale i při běžném chodu prováděním administrativních úkonů. Jednatelkou této společnosti se stala dne 5. 11. 2007, přičemž ze znaleckého posudku jasně vyplývá, že k datu 1. 1. 2008 společnost vykazovala znaky úpadku (závazky nad 180 dnů po splatnosti činily celkem 1,9 mil. Kč a byly evidovány u více věřitelů). Přímo se podílela i na vyvádění majetku ze společnosti (jako jednatelka sobě jako fyzické osobě darovala nemovitosti, které následně společnosti pronajala). Se samotným postavením jednatelky a jediné společnice společnosti s ručením omezeným se pojí celá řad povinností, kterých se nezprostila udělením plné moci třetí osobě, protože za jednání společnosti i nadále odpovídala. Bylo na ní, aby na činnost zástupce dohlížela. Tvrzení, že se o stav společnosti nezajímala, je ohledem na okolnosti případu zcela irelevantní. Jak uvedl vrchní soud, závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případě, kdy o této otázce chybí doznání obžalované, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy (č. l. 41 usnesení). Z prokázaných okolností v posuzovaném případě jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka se aktivně spolupodílela na činnosti obchodní společnosti a zjištěnou trestnou činnost spáchala úmyslně.
13. Nejvyšší soud popsal "nestandardní" postupy obchodní společnosti X a obviněných (v souvislosti s financováním stavebních zakázek, nakládáním s přijatými platbami, nepříznivým vývojem ekonomické situace deklarovaným též v daňových přiznáních a převody obchodního podílu) v bodě 21. svého usnesení a výstižně doplnil, že k naplnění znaku podvodu spočívajícího v uvedení v omyl je relevantní i "prosté" objednání zboží s úmyslem za ně nezaplatit; nemusí přitom docházet k žádnému přesvědčování či (nepravdivému) utvrzování o záměru uhradit kupní cenu, stejně tak není vyloučena trestní odpovědnost za podvodné jednání, byla-li si poškozená osoba vědoma nepříznivého ekonomického stavu společnosti představující druhou stranu smlouvy. Podstatné je totiž především že poškození poskytovali plnění v přesvědčení, že obžalovaní své závazky splní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000).
14. K otázce obhajobou navrhovaných a soudy neprovedených důkazů se velmi podrobně vyjádřil krajský i vrchní soud. Vysvětlil, z jakých důvodů návrhy považuje za okrajové a pro zjištění skutkového stavu nadbytečné (č. l. 105 až 108 rozsudku krajského soudu a č. l. 37 a 38 usnesení vrchního soudu).
15. Jde-li o výši škody způsobené poškozeným podvodným jednáním, lze odkázat na str. 40 až 69 rozsudku krajského soudu. Oba rozhodující soudy konfrontovaly obsah výpovědí poškozených s dalšími provedenými důkazy, přičemž není věcného důvodu upírat jejich výsledným úvahám přesvědčivost.
16. V posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatelka vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
17. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů a právní posouzení považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
18. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu