ECLI:CZ:US:2019:1.US.3290.19.1
sp. zn. I. ÚS 3290/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Gabriely Kunešové, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2019 č. j. 57 A 67/2019-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým jí nebyly přiznány náklady řízení ve výši 8 800 Kč.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že krajský soud vyhověl žalobě stěžovatelky proti nezákonnému zásahu správního orgánu, spočívajícímu v opožděném vrácení opožděně uhrazené určené částky v rozporu s §125h odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Výrokem I. určil, že zásah žalovaného, spočívající v tom, že stěžovatelce bezodkladně nevrátil částku ve výši 900 Kč zaplacenou dne 12. 1. 2019 a vrácenou dne 15. 3. 2019, byl nezákonný. Výrokem II. postupem podle §60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný doznal své pochybení a určená částka byla žalobci vrácena již před podáním žaloby. Pro stěžovatelku tak podání žaloby objektivně nemělo vůbec žádný význam. Stěžovatelce přitom nic nebránilo v tom, aby žalobu podala v době, kdy byla určená částka neoprávněně zadržována. S ohledem na jednoznačný postoj žalovaného soud neměl ani za to, že by hrozilo opakování zásahu v budoucnu.
Stěžovatelka namítá, že soud ji nijak neupozornil na to, že hodlá postupovat podle §60 odst. 7 s. ř. s. a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatelka odmítá, že by žalobu podala bezdůvodně. Deklaratorní výrok soudu v řízení o zásahové žalobě může mít významný dopad na psychiku účastníka řízení, může napravit jeho pošramocenou důvěru v právo, a rovněž by tak získala podklad pro satisfakční řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
V projednávané věci jde především o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu by postup soudu, který procesní strategii stěžovatelky a její zájem na vedení soudního sporu hodnotil jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, odůvodňující nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, ani nemohl hodnotit jako ústavně nekonformní (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 1336/19, I. ÚS 3476/18, II. ÚS 2812/19). Posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných přitom přísluší výlučně krajskému soudu. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2397/17 je nepřípadný, neboť se týká aplikace ustanovení §150 o. s. ř., podle kterého krajský soud ve správním soudnictví nepostupoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu