ECLI:CZ:US:2019:1.US.34.19.1
sp. zn. I. ÚS 34/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele města Čelákovice, se sídlem náměstí 5. května 1, Čelákovice, zastoupeného Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 11. 2018, č. j. 2 KZN 218/2018-16, a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ZN 2480/2018, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2019 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Okresního státního zastupitelství Praha-východ (dále jen "okresní státní zastupitelství") s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny a ochranu jeho právní osobnosti dle čl. 1 Listiny, jakož i právo na samosprávu zaručené čl. 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 99 Ústavy.
2. Napadeným usnesením okresního státního zastupitelství byl stěžovateli jako poškozenému per analogiam dle §45 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ustanoven opatrovník pro výkon práv zákonného zástupce. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, již zamítlo krajské státní zastupitelství svým napadeným usnesením. Následně jako obranu proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") žádost o výkon dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), o níž dle jeho vlastního sdělení v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
3. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že mu byl opatrovník v trestním řízení týkajícím se podezření z možného spáchání trestných činů představiteli obce ustanoven proti jeho vůli z důvodu střetu zájmů, který však nehrozil, neboť v mezidobí proběhly nové obecní volby. Dle názoru stěžovatele bylo toto ustanovení opatrovníka účelové, neboť si jím orgány činné v trestním řízení pouze chtěly ulehčit práci.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
8. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Tak tomu je i ve stěžovatelově věci. Byť stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti deklaruje vyčerpání všech prostředků k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, sám rovněž uvedl, že podal žádost o výkon dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
10. Ústavní soud ustáleně zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
11. Tento právní názor plně dopadá i na stěžovatelovu situaci. Aniž by Ústavní soud posoudil stěžovatelovu argumentaci z věcného hlediska, v obecné rovině konstatuje, že stěžovatelův podnět k výkonu dohledu učiněný vrchnímu státnímu zastupitelství je způsobilý zapříčinit nápravu situace. Pokud jej vrchní státní zastupitelství shledá důvodným, může na jeho základě vydat krajskému státnímu zastupitelství pokyn, jímž bude tento dle §12d odst. 2 zákona o státním zastupitelství vázán. Pokud by se tak stalo, stěžovatel by měl cestou návrhu na zrušení ustanovení opatrovníka relativně snadnou možnost dosáhnout toho, aby již okresní či alespoň následně krajské státní zastupitelství v souladu s tímto závazným pokynem postupovalo.
12. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že po věcné stránce nijak argumentaci stěžovatele nehodnotil, tedy rozhodnutí o podnětu k výkonu dohledu nikterak nepředznamenává. Úvahy v předchozím odstavci toliko v obecné rovině zdůvodňují, proč je podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství třeba považovat za účinný procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Současně stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že je v jeho věci dán některý z důvodů dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.
14. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu