ECLI:CZ:US:2019:1.US.3410.17.1
sp. zn. I. ÚS 3410/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Gajdoše, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 1219/2017, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2016, č. j. 20 Co 387/2016-125, a usnesení soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové, Exekutorský úřad Hradec Králové, ze dne 29. srpna 2016, sp. zn. 19 EX 560/14, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Exekutorského úřadu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 1. 11. 2017 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy České republiky.
2. Usnesením soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové, Exekutorský úřad v Hradci Králové, ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 19 EX 560/14, byla výrokem II. určena výsledná cena nemovitých věcí označených ve výroku I. a výrokem III. bylo stanoveno, že soudnímu exekutorovi nejsou známa žádná věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou.
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 12. 2016, č. j 20 Co 387/2016-125, rozhodnutí soudní exekutorky potvrdil. Přisvědčil tak rozhodnutí soudní exekutorky, která při určení výsledné ceny nemovitostí vycházela ze znaleckého posudku znalce Ing. Hegera ze dne 9. 3. 2016, ve znění doplněného znaleckého posudku ze dne 6. 5. 2016, který předmětné nemovitosti ocenil částkou 1 900 000 Kč, a nikoli ze znaleckého posudku Ing. Burianové, předloženého v nalézacím řízení stěžovatelem, která nemovitosti ocenila částkou 2 725 000 Kč.
4. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1219/2017, podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
II.
5. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popisuje vady nalézacího řízení (část III. ústavní stížnosti). Je toho názoru, že exekučnímu řízení předcházela vadná rozhodnutí nalézacích soudů (rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2013, č. j. 17 C 71/2008-869, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2014, č. j. 25 Co 188/2014-910), která spočívala v nesprávném právním posouzení věci v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu (neúplně provedené dokazování, nevzetí v úvahu stěžovatelem předložených důkazů a nesprávné hodnocení důkazů). Stěžovateli byla v nalézacím řízení proti jeho vůli přikázána nemovitost, ačkoli v době nalézacího řízení neměl finanční prostředky, aby mohl poskytnout náhradu oprávněné. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 494/03) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 680/2005, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, sp. zn. 22 Cdo 2433/99).
6. Následně (část IV. ústavní stížnosti) stěžovatel rozebírá vady exekučního řízení. Rozhodnutí obecných soudů spočívají v nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního, jakož i dovolacího soudu. Obecné soudy se řádně nevypořádaly s rozpory v závěrech znaleckých posudků provedených v nalézacím a následně exekučním řízení a přisvědčily posudku, který hovoří v neprospěch stěžovatele. Důkazy těmito znaleckými posudky mají v řízení stejnou váhu. Znalecké posudky obsahují totožné otázky s diametrálně odlišnými závěry. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na četnou judikaturu jak Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1336/10, I. ÚS 2399/08, IV. ÚS 140/02), tak Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 583/2001, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009).
7. Obecným soudům stěžovatel vytýká (část V. ústavní stížnosti), že se nikterak nevypořádaly s klíčovými námitkami uvedenými v odvolání a dovolání. Napadená rozhodnutí trpí nedostatkem odůvodnění, což je činí nepřezkoumatelnými. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, které důkazy při řešení věci byly použity a které naopak byly odmítnuty. Opět poukazuje na judikaturu Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu (sp. zn. I. ÚS 403/03, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, sp. zn. 8 As 27/2013, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Stěžovatel též brojí proti tomu, že obecné soudy rozhodovaly usnesením, aniž by o věci jednaly, tedy bez ústního jednání, svůj postup vůbec nezdůvodnily, proto jsou rozhodnutí i v tomto směru nepřezkoumatelná. Podle stěžovatele zde nebyly splněny podmínky pro to, aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/97 a sp. zn. III. ÚS 84/94.
III.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Exekutorského úřadu Hradec Králové sp. zn. 19 EX 560/14, který si za účelem přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Předně je třeba uvést, že nalézací řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 71/2008, bylo již předmětem ústavněprávního přezkumu před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2455/15. Ústavní stížnost zde byla shledána jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2455/15).
13. Pokud jde o nyní posuzovaný případ, Ústavní soud z předložených písemností zjistil následující. Soudní exekutorka vydala usnesení ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 19 EX 560/14, v němž určila výslednou cenu nemovitostí označených ve výroku I. usnesení. Pro určení výsledné ceny byl ustanoven soudní znalec Ing. Heger, který měl podat znalecký posudek ke stanovení obvyklé ceny nemovité věci a jejího příslušenství. V první fázi byla obvyklá cena předmětných nemovitostí s příslušenstvím odhadnuta znaleckým posudkem č. 99-12/15 ze dne 9. 3. 2016 částkou 1 700 000 Kč. Stěžovatel proti znaleckému posudku podal stanovisko s obsáhlými námitkami, které bylo zasláno znalci k vyjádření a ten tak učinil dne 10. 5. 2016. Následně znalec podal doplněný znalecký posudek č. 99-12/15 ze dne 6. 5. 2016, v němž obvyklou cenu určil částkou 1 900 000 Kč. Stěžovatel namítal, že v nalézacím řízení předložil podle §127a občanského soudního řádu znalecký posudek znalkyně Ing. Burianové, která ocenila předmětné nemovitosti na částku 2 725 000 Kč. Exekutorský úřad, ani obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s rozpory těchto znaleckých posudků, obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s klíčovými námitkami stěžovatele, což vedlo k absenci řádného odůvodnění, a tedy nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
14. S těmito výhradami se Ústavní soud neztotožnil. Z odůvodnění usnesení soudní exekutorky ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 19 EX 560/14, vyplývá, že se věcí řádně zabývala, po předložení znaleckého posudku v exekučním řízení byl tento zaslán stěžovateli k vyjádření, znalec podal vyjádření k jednotlivým námitkám stěžovatele. Vyjádřil se rovněž ke stěžovatelem předloženému doplňku znaleckého posudku Ing. Burianové ze dne 15. 4. 2013, který však oceňoval zvlášť parcelu s domem a zvlášť pozemkovou parcelu, přičemž konstatoval, že odděleným prodejem je možné dosáhnout vyšší ceny. Soudní exekutorka v odůvodnění mj. shrnula, že znalecký posudek Ing. Hegera byl zpracován řádně v souladu se zadaným úkolem, obsahuje řádný popis oceňovaného nemovitého majetku a zhodnocení stavebně technického stavu. Znalec dostál své povinnosti provést ocenění nemovitých věcí porovnávací metodou. V odůvodnění usnesení je zdůrazněno neposkytnutí součinnosti ze strany stěžovatele, který neumožnil prohlídku (přístup do nemovitosti byl zjednán až podle §336 odst. 3 občanského soudního řádu), neposkytl znalci žádnou součinnost, neposkytl stavební ani smluvní dokumentaci (která nebyla vedena ani na stavebním úřadě). Odůvodnění obsahuje též vyjádření ke stěžovatelem předloženému doplňku znaleckého posudku znalkyně Ing. Burianové, podle kterého se ocenění vztahuje k době delší než 3 roky a pro stanovení současné obvyklé ceny dle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. je proto neaktuální, navíc byla oceněna zvlášť parcela s domem a zvlášť přilehlá pozemková parcela. Usnesení soudní exekutorky obsahuje úvahy, kterými při rozhodování byla vedena, zákonná ustanovení, podle kterých postupovala.
15. Pokud jde o následná rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, Ústavní soud je toho názoru, že i přesto, že odůvodnění mohla být podrobnější a reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele, je z nich zřejmé, jakými úvahami byly vedeny, zejména s ohledem na namítaný rozpor znaleckých posudků. Dovolací soud odkázal na soulad postupu znalce s rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť znalec dostatečně ozřejmil, proč je cena nemovitosti stanovená v předchozím posudku z nalézacího řízení vyšší. Není tedy pravdou, jak stěžovatel uvádí, že by se v průběhu řízení ať již soudní exekutorka, nebo následně obecné soudy nevěnovaly tomu, proč přisvědčily znaleckému posudku novějšímu.
16. Ústavní soud dodává, že pod pojem právo na spravedlivý proces nelze zahrnout povinnost reagovat na každý argument, který stěžovatel uplatnil, když z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se ztotožnily s odůvodněním soudní exekutorky, byť mohlo být skutečně podrobněji odůvodněno.
17. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že v odvolacím ani dovolacím řízení nebylo nařízeno k projednání opravného prostředku jednání. Odvolací soud postupoval v souladu s §254 odst. 8 občanského soudního řádu, neboť neprováděl žádné šetření ani dokazování. To se týká i postupu dovolacího soudu, který podle §243a odst. 1 občanského soudního řádu rozhoduje zpravidla bez jednání. Je tomu tak zejména proto, že dovolací soud neprovádí důkazy a dovolací přezkum se odbývá na základě obsahu spisu, neboť spočívá v přezkumu právních otázek. Zároveň se šetří čas a prostředky účastníků, jejichž osobní účast u dovolacího soudu není nezbytná (NS sp. zn.28 Cdo 1842/2006). Z tohoto pohledu se jeví námitka stěžovatele ryze účelovou.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu