ECLI:CZ:US:2019:1.US.3542.18.2
sp. zn. I. ÚS 3542/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřiny Kricnarové a Jiřího Kricnara, zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2018 č. j. 28 Cdo 1567/2018-274 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017 č. j. 19 Co 5/2017-211, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2018, navrhovali podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve věci zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovanému Zemědělskému družstvu Dolany (dále též jen "žalovaný") uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání budovy a písemnou omluvu za zločinné chování jeho právního předchůdce. Jedná se o vydání nemovitosti, a to ideální poloviny budovy stodoly situované v katastrálním území Lhota pod Hořičkami, stojící na specifikovaných stavebních parcelách.
2. Stěžovatelé tvrdili, že jim svědčí právo, jako obětem zvlášť závažného zločinu, domáhat se reparace škod kdykoli bez časového omezení, které obětem takového zločinu byly způsobeny. Stěžovatelé tvrdili, že v jejich případě nelze použít restrikce obsažené v restitučním zákonodárství České republiky. Obecné soudy žalobu zamítly z formalistických důvodů, bez ohledu na přirozeně právní principy, na kterých je Česká republika založena a šlo o bezhodnotový výklad právního řádu v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé mají za to, že v řízení byla porušena jejich práva jako persekuované rodiny soukromě hospodařících zemědělců, kterým byl odcizen jejich majetek, donuceni k nuceným pracem v JZD a vystaveni psychickému týrání i osobnímu ponížení a celoživotní stigmatizaci. Bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 zaručující ochranu majetku dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byl porušen také čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s Římským statutem Mezinárodního trestního soudu, který definuje oběti zločinu dle mezinárodního práva.
3. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil, neboť soudní řízení i napadená rozhodnutí byla zatížena podstatnými vadami, které dosáhly takové intenzity, že byly porušeny jejich ústavně zaručená základní práva a svobody.
II.
Rekapitulace předchozího řízení
4. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 10 C 76/2016, který dále jen stručně rekapituluje, neboť účastníkům řízení je jeho obsah známý.
5. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 9. 2016 č. j. 10 C 76/2016-142, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2016 č. j. 10 C 76/2016-149, byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně stěžovatelů Jiřiny Vejnarové, kterou uplatnila dva nároky. Jednalo se o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání jedné poloviny budovy (výrok I.) a písemnou omluvu za zločinné chování jeho právního předchůdce (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni byla uložena povinnost nahradit náklady České republiky ve výši 2 000 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
6. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 19 Co 5/2017-211 potvrdil ve výroku I. a III. rozsudek okresního soudu, ve výroku o náhradě nákladů řízení výrok (IV.) uložil žalobcům zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5 000 Kč a k rukám právního zástupce žalovaného zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2018 č. j. 28 Cdo 1567/2018-274 dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odůvodněním, že právní závěry, které krajský soud vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním učinil, jsou plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit stěžovateli vymezená otázka hmotného práva, na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému právnímu posouzení.
III.
Řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny po výzvě k odstranění vad podání. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu.
9. Stěžovatelé v podání ze dne 15. 11. 2018 vznesli proti shora uvedeným soudcům námitku podjatosti, kteří byli určení podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, v souladu s §40 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Soudcem zpravodajem byl ustanoven Pavel Rychetský a věc byla přidělena k rozhodnutí do senátu ve složení Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček a David Uhlíř. Podle názoru stěžovatelů je důvod k vyloučení obou soudců dán jejich členstvím v KSČ, protože na stěžovatele je nutné pohlížet jako na oběti komunismu ve formě zločinu proti lidskosti spáchaného na původní žalobkyni a dalších jejich předků v linii přímé, komunisty a ve jménu jejich zvrácené ideologie. Usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 č. j. I. ÚS 3542/18-12 bylo rozhodnuto, že soudce Pavel Rychetský a soudce David Uhlíř nejsou vyloučení z projednání a rozhodování ve věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. I. ÚS 3542/18.
10. Dle §44 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
IV.
Vlastní posouzení
11. Po seznámení se s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 76/2016 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právními závěry Nejvyššího soudu v rámci řízení o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání budovy a písemnou omluvu za zločinné chování jeho právního předchůdce a jejich dovolání neshledal přípustným. Proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatelé brání další ústavní stížností a navrhují, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení.
13. Porušení uvedených práv spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy jim neumožnily nabytí vlastnického práva k požadované nemovitosti jako obětem zvlášť závažného zločinu domáhat se reparace škod kdykoli bez časového omezení. Stěžovatelé tvrdili, že v jejich případě nelze použít restrikce obsažené v restitučním zákonodárství České republiky. Byl porušen čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s Římským statutem Mezinárodního trestního soudu, který definuje oběti zločinu dle mezinárodního práva.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je předně ustálena v tom, že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného, a že bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet. Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem), proto nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit [viz stanovisko pléna Ústavního ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); nález ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (N 22/40 SbNU 169); nález ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, ze dne 15. 12. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4461/2016 a ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5996/2016); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Neměly být totiž odčiněny všechny majetkové křivdy nastalé po 25. 2. 1948, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon [srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277; 79/1998 Sb.); usnesení ze dne 19. 11. 1998 sp. zn. IV. ÚS 1/98 (U 71/12 SbNU 533); usnesení ze dne 20. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 531/07; usnesení ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 311/98].
16. Jelikož přitom zákonodárcem stanovené podmínky a rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi stojícími zájmy, kupříkladu na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných křivd pro společnost [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2610/14 (N 6/76 SbNU 99), bod 22], je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3628/2014 vycházející z nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509) a ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 1255/13 (N 68/77 SbNU 51), bod 36].
17. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), pak, jakožto zákon převážně restituční povahy, v §13 odst. 3 upravuje propadnou lhůtu k uplatnění nároku na vydání zemědělské nemovitosti, která je stanovena zcela jednoznačně a kogentně (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 7/2004, publikované pod č. 124/2004 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva). Zákon č. 253/2003 Sb. zavedl do právního řádu tzv. "restituční tečku", aby restituční nároky nebyly vypořádávány nepřiměřeně dlouhou dobu.
18. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud se již obdobnou věcí jako je ústavní stížnost stěžovatelů zabýval, lze odkázat na nález ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), a nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
19. Jestliže tedy krajský soud v řízení o vydání stodoly, coby hospodářské budovy sloužící zemědělské výrobě, dle zákona o půdě za situace, kdy stěžovatelé ve lhůtě stanovené §13 odst. 3 uvedeného zákona svůj nárok neuplatnili, uzavřel, že případné právo stěžovatelů na vydání nemovitosti zaniklo a že podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalovaného nepředstavuje přípustný prostředek ochrany tvrzených práv stěžovatelů, nijak se od výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Nelze přitom opomíjet ani okolnost, že žaloba o nahrazení projevu vůle vydat dle zákona o půdě zemědělskou nemovitost bez dalšího není právním prostředkem uplatnění restitučního nároku, jenž by bylo lze vznést toliko postupem podle §9 zákona o půdě (výzva k vydání nemovitosti povinné osobě a iniciování správního řízení před pozemkovým úřadem). Výše popsané rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přitom odpovídá i závěr krajského soudu, že mimo rámec restitučního zákonodárství vytyčený státem se zmírnění majetkových křivd způsobených v rozhodném období stanoveném restitučními předpisy domáhat nelze. Na uvedených ustálených judikatorních závěrech přitom nemohou ničeho změnit ani poukazy stěžovatelů na mezinárodněprávní zakotvení stíhání pachatelů mezinárodněprávních zločinů.
20. Ústavní soud neshledává právní důvod pro vyhovění ústavní stížnosti ani v právních normách mezinárodního práva trestního, když stěžovatelé poukázali na Římský statut Mezinárodního trestního soudu, přijatý dne 17. 7. 1998, který byl jménem České republiky podepsán dne 13. 4. 1999 a po ratifikaci vstoupil pro ni v platnost dne 1. 10. 2009. Jde o mezinárodní smlouvu, jejíž znění bylo publikováno sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 84/2009 Sb.m.s. Pro právní posouzení dané věci je podstatné, že předmětná nemovitost byla odňata ještě před vstupem této mezinárodní smlouvy v platnost. Její čl. 24 odst. 1 (,,Nikdo není trestně odpovědný podle tohoto Statutu za čin spáchaný před vstupem tohoto Statutu v platnost.") přitom vylučuje zpětnou působnost (retroaktivitu) norem uvedené mezinárodní smlouvy. Ústavní soud přisvědčil názoru krajského soudu, že odnětí majetku v rámci kolektivizace zemědělství ani není možno pokládat za zločin mezinárodního práva trestního, jak jej Statut definuje.
21. Z ústavní stížnosti nevyplývá, čím konkrétně mělo být porušeno či omezeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Obecné soudy v dané věci postupovaly řádně, své úvahy a závěry pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnily a důsledně vypořádaly jednotlivé námitky. Stížnost obsahuje pouze polemiku se závěry obecných soudů a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; stěžovatelé v podstatě usilují o přezkum rozhodnutí ve třetím stupni - k tomu ovšem Ústavní soud není kompetentní [viz např. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
22. Závěrem lze jen doplnit, že věc stěžovatelů (Jiřího Kricnara a Kamila Kricnara), která se týkala stejné nemovitosti, již jednou byla zamítnuta Ústavním soudem nálezem ze dne 21. 2. 1996 č. j. I. ÚS 93/95-32 (N 13/5 SbNU 85); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Věc stěžovatelů dvakrát prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, takže stěžovatelé měli obsáhlý prostor k předložení a projednání svých námitek. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud se s jejich argumenty dostatečně vypořádaly a v detailech stačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé ústavně zaručené právo stěžovatelů; a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu