ECLI:CZ:US:2019:1.US.3643.19.1
sp. zn. I. ÚS 3643/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Dvořáka, zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou se sídlem Brno, Masarykova 31, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2018 č. j. 38 C 4/2017-60, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2019 č. j. 15 Co 149/2018-94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019 č. j. 21 Cdo 2107/2019-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a uložil stěžovateli nahradit žalovanému (Statutární město Brno) náklady řízení ve výši 30 492 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč.
Předmětem řízení v posuzované věci bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatel byl u žalovaného v pracovním poměru od 20. 12. 2001 se sjednaným druhem práce referent Všeobecného odboru; s účinností od 1. 12. 2005 se stal vedoucím Všeobecného oddělení ÚMČ Brno-Komín. Starostka žalovaného dala dne 29. 9. 2016 stěžovateli výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost s odkazem na rozhodnutí Rady Městské části Brno-Komín ze dne 26. 9. 2016, kterým byla přijata organizační změna spočívající mj. ve zrušení pracovního místa vedoucího Všeobecného oddělení ÚMČ Brno-Komín dnem 31. 10. 2016. S touto organizační změnou byl stěžovatel seznámen na jednání konaném dne 29. 9. 2016 a zároveň se projednalo jeho další případné možné zařazení podle §12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních správních celků a bylo konstatováno, že žalovaný nemá jinou práci odpovídající kvalifikaci stěžovatele a jeho zdravotnímu stavu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovateli byla dána platná výpověď podle §52 písm. c) zákoníku práce, když byly splněny všechny zákonné předpoklady. Bylo rozhodnuto o organizační změně, na jejímž základě se stal stěžovatel nadbytečným, a byla prokázána též příčinná souvislost mezi organizační změnou a jeho nadbytečností. Vzhledem k tomu, že došlo k podání výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce, nebylo možné aplikovat §12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních správních celků.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel tvrdí, že se nestal nadbytečným, neboť pracovní náplň jeho pozice nezanikla a druh práce, který vykonával, byl pro žalovaného nadále potřebný. Výpověď podle něj byla neplatná i podle §12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních správních celků. Podle stěžovatele bylo pravým cílem organizační změny diskriminační chování žalovaného vůči stěžovateli spočívající v jeho "odstranění" z úřadu. Namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy výslechem svědků, kteří by mohli o okolnostech před a po přijatém organizačním opatření podat svědectví.
Stěžovatel dále nesouhlasí s výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Namítá, že soudy v napadených rozhodnutích ignorovaly judikaturu Ústavního soudu v otázce přiznání náhrady nákladů, neboť u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez toho, aby musela využívat pomoc advokátů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry soudů o platnosti výpovědi. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno odpovídající dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, které jsou obdobné těm předkládaným i v ústavní stížnosti, a srozumitelně objasnil důvody, pro které se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovateli byla dána platná výpověď podle §52 písm. c) zákoníku práce.
Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani na postupu Nejvyššího soudu, který jasně, srozumitelně a odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 a IV. ÚS 3391/12).
Ve vztahu k otázce účelnosti náhrady nákladů řízení státu je ustálená judikatura Ústavního soudu založena na výchozí tezi, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není dán důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta. A pokud tak přesto učiní, nelze uznat takto vzniklé náklady jako účelně vynaložené (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.). Neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li například předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat především s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit (srov. např. shrnutí těchto zásad v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1447/18). Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města.
Ústavní soud neshledal, že by v daném sporu z hlediska jeho povahy, jakož i výše přiznaných nákladů řízení, bylo možné ze strany žalovaného usuzovat na zneužití práva na zastupování advokátem. Poměr složitosti posuzované právní otázky a výše nákladů řízení na zastoupení statutárního města se jeví v nyní posuzovaném případě přiměřený.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu