ECLI:CZ:US:2019:1.US.3833.18.1
sp. zn. I. ÚS 3833/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 6 Tdo 732/2018-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014 sp. zn. 40 T 13/2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce člena statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu deseti let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 5 To 49/2017 k odvolání stěžovatele uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o jeho zařazení do výkonu trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Stěžovatel navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné, neboť v průběhu dovolacího řízení byl jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu (konkrétně usnesením ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 15 Tdo 195/2018) zrušen výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve spojení s výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti, tudíž ve věci stěžovatele byl pravomocný pouze výrok o vině. Stěžovatel namítá, že v době podání dovolání byly pravomocné oba uvedené rozsudky, přičemž tento právní stav se změnil až v průběhu dovolacího řízení. Má za to, že přípustnost dovolání je třeba posuzovat právě ve vztahu k okamžiku jeho podání, nikoli až k okamžiku, kdy je o něm rozhodnuto. Jiný výklad by podle jeho názoru představoval nepřípustné odnětí práva podat mimořádný opravný prostředek. Stěžovatel dále uvádí, že možnost podání nového dovolání, na kterou v napadeném usnesení Nejvyšší soud upozornil, považuje za nepřijatelnou, neboť by k takovému přezkumu došlo pravděpodobně až s odstupem několika let.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné na základě skutečnosti, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke zrušení výroku o uložení souhrnného trestu obsaženého v rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (proti němuž podané dovolání směřovalo), a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 15 Tdo 195/2018. Nastala tedy situace, kdy byl ve věci stěžovatele pravomocný pouze výrok o vině, nikoli již výrok o trestu. Jelikož podle §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu lze dovolání podat pouze proti rozsudku, jímž byl obžalovaný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze tyto atributy nesplňuje, tudíž je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud tento závěr opřel o ustálenou judikaturu, konkrétně o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 766/2006, 6 Tdo 982/2003 a 4 Tdo 1611/2011).
Ústavní soud konstatuje, že uvedený právní názor, z něhož napadené rozhodnutí vychází a který vyplývá z citované judikatury, je v plném souladu se zněním zmíněného ustanovení §265 odst. 2 písm. a) trestního řádu, resp. že znění tohoto ustanovení jiný výklad nepřipouští. Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatele, podle něhož by podmínky přípustnosti dovolání měly být zkoumány pouze k okamžiku jeho podání, neboť v takovém případě by mohlo dojít k absurdní situaci, kdy by Nejvyšší soud byl nucen přezkoumávat rozhodnutí, které v dané době již vůbec (tedy žádná jeho část) neexistuje.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že Nejvyšším soudem zastávaný výklad přípustnosti dovolání představuje nepřípustné odnětí práva podat mimořádný opravný prostředek, sám tento argument vyvrací, když poukazuje na tu část napadeného usnesení, v níž Nejvyšší soud připomněl, že v souladu se zmíněnou judikaturou bude právo stěžovatele podat dovolání i proti výroku o vině zachováno poté, co nabyde právní moci nové rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovateli lze sice dát za pravdu, že v důsledku toho dochází k odkladu (třeba i podstatnému) případného přezkumu výroku o vině ze strany Nejvyššího soudu, tato okolnost však nemůže mít žádný vliv na to, že připuštění dovolání by v uvedené situaci představovalo rozpor se zákonným vymezením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ústavní soud tedy uzavírá, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné v souladu se zákonným vymezením přípustnosti dovolání a s ustálenou judikaturou. Ústavní soud tak nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 428/17).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu