ECLI:CZ:US:2019:1.US.3887.18.1
sp. zn. I. ÚS 3887/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Stanislava Bedřicha, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1176/2017-292 ze dne 26. září 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 286/2016-264 ze dne 17. října 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 14/2014-235 ze dne 5. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se na vedlejší účastnici řízení domáhal náhrady škody ve výši 966 629,10 Kč s příslušenstvím vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že nezřízení exekutorského zástavního práva na nemovité věci povinného a nepřihlášení pohledávky do dražby prováděné soudním exekutorem JUDr. Milanem Broncem nemohlo vést ke vzniku škody stěžovatele. Pro uspokojení pohledávky stěžovatele by bylo rozhodné nikoliv zřízení zástavního práva, ale samotné přihlášení pohledávky. O přihlašování pohledávek byl stěžovatel poučen, byť ne od exekutora Gajdoše, samotný tvrzený vadný postup při informování o právech stěžovatele mu tedy škodu způsobit nemohl. Stěžovatel pak neprokázal, že jej vykonavatel soudního exekutora ujišťoval o tom, že pohledávka byla do dražby přihlášena, nadto by nešlo o nesprávný úřední postup exekutora (jeho úřadu) přičitatelný České republice, protože jde o jiné, neúřední jednání exekutora (jeho zaměstnance). Toto rozhodnutí obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze.
2. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu s tím, že rozhodnutí nižších soudů odpovídají jeho dosavadní judikatuře - pro věc bylo podstatné přihlášení pohledávek, nikoliv zřízení zástavního práva. Zbylé právní námitky vycházely z jiného skutkového stavu, než který byl v řízení zjištěn.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského i obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i práva na ochranu majetku. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že veškeré jednání soudního exekutora by mělo spadat pod úřední postup, opačné závěry zužují jinak absolutní odpovědnost státu za škodu. Závěr, že postup vykonavatele soudního exekutora nebyl úředním postupem je nepřesvědčivý právně i skutkově - šlo o právní poradenství, tedy výkon poučovací povinnosti. Závěr o nevýznamnosti zřízení exekutorského zástavního práva pro závěr o škodě vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatého až poté, co se udály skutečnosti souzené věci. Právní závěry takového rozhodnutí by neměly být aplikovány zpětně. Kdyby exekutor zástavní právo zřídil, stěžovatel by získal část dražebního výtěžku odpovídající jeho pořadí a byla by i též doručována dražební vyhláška.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
6. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15). Takové vady Ústavní soud neshledal, neboť Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu nesouhlasí, relevantní není [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
7. Námitky ústavní stížnosti jsou založeny na přesvědčení stěžovatele, že jednání vykonavatele soudního exekutora je podřaditelné pod úřední postup ve smysl čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že nezřízením zástavního práva ze strany exekutora, který k tomu měl být povinen, stěžovatel přišel o možnost získat svou pohledávku za povinným. Takto konstruované námitky však neodpovídají skutkovému stavu zjištěnému obvodním soudem. Podle jeho zjištění stěžovatel věděl o potřebě přihlásit pohledávku, neboť o tom byl poučen jako zástupce povinného (!) ze strany exekutora Bronce, a zároveň stěžovatel neprokázal, že jej vykonavatel exekutora Gajdoše (nepravdivě) informoval o provedeném přihlášení pohledávek. Stěžovatel takto zjištěný skutkový stav nijak konkrétně nerozporoval [úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády, srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Řešení ústavní stížností předestřených právních otázek je tedy zcela nadbytečné: Neuváděl-li vykonavatel exekutora stěžovatele v omyl, není třeba řešit, kdo by za uvádění v omyl odpovídal. Stejně tak pokud stěžovatel věděl, že dražbu provádí exekutor Bronec a že v ní může přihlásit své pohledávky, jednání exekutora Gajdoše nemohlo stěžovateli tuto možnost zmařit. Namítal-li stěžovatel, že judikatorní závěry vrcholných soudů nelze vztahovat zpětně, ale pouze do budoucnosti, lze pouze uvést, že zpětné užití je naopak pravidlem, jak Ústavní soud již opakovaně rozhodl [tzv. zásada incidentní retrospektivy, srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) či II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu