ECLI:CZ:US:2019:1.US.3918.18.1
sp. zn. I. ÚS 3918/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 72/2018-272 ze dne 4. 9. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 470/2016-241 ze dne 19. 4. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 154/2014-190 ze dne 17. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 255 960 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, které byly v rozhodném období v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného. Stěžovatel tak nadužíváním svého spoluvlastnického podílu získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch, který je povinen vydat v souladu s §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni tak náleží právo na vydání náhrady ve výši regulovaného nájemného, neboť obvyklé nájemné stanovené znaleckým posudkem Ing. Kaftana, na něž by v zásadě měla žalobkyně právo, přesahuje maximální hodnotu stanovenou cenovými předpisy. Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí - po částečném zopakování dokazování - v meritu věci potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal (ostatně stejně jako v ústavní stížnosti) zejména to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení a rovněž v otázce rozporu v závěrech dvou znaleckých posudků (Ing. Kaftana, Ing. Hůrky), resp. neustanovení revizního znalce soudem. Tímto postupem pak mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Pokud se týká polemiky stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud konstatuje, že úvahy výše jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Žádný ústavněprávní deficit v tomto ohledu nelze spatřovat ani v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu, který plausibilně vysvětlil, proč odvolací soud nepřikročil k ustanovení revizního znalce a proč prospěch žalovaného (stěžovatele) poměřoval právě touto nejvyšší přípustnou hodnotou nájemného, což se jeví plně konformní s jeho vlastní judikaturou (viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu