ECLI:CZ:US:2019:1.US.4095.18.1
sp. zn. I. ÚS 4095/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Volka, zastoupeného JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 29 Cdo 2564/2018-289, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018 č. j. 5 Cmo 364/2017-252 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017 č. j. 49 Cm 571/2011-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel požaduje přednostní projednání návrhu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ve směnečné věci žalobkyně (Jaroslavy Chudlařské) proti žalovanému stěžovateli o zaplacení směnečné pohledávky 1 300 000 Kč s postižními právy ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. 1. 2012 č. j. 49 Cm 571/2011 (výrok č. I), dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit advokátovi žalobkyně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 211 376 Kč (výrok č. II) a České republice částku 14 147 Kč na náhradu nákladů vynaložených na znalecké posudky (výrok č. III.). Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Praze potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16 746,40 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jakož i z vlastních zjištění. Poukázal na to, že i závěr o případné nevěrohodnosti svědkyně Kristiny Vrňákové, na jejíž výpovědi ostatně "není vůbec důvodu stavět", by nemohl nahradit chybějící tvrzení a důkazní návrhy stěžovatele, tj. námitku, že směnka neměla žádný důvod. Odvolací soud konstatoval, že tuto námitku nelze považovat za prokázanou a uzavřel s tím, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl a konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, aniž by formuloval jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, kterou soudy nižších stupňů vyřešily (podle jeho názoru) nesprávně, a aniž by označil jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, od které se odvolací soud při formulaci svých právních názorů odchýlil. Dovolací soud v otázce přípustnosti dovolání poukázal na judikaturu vlastní (např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013, 29 Cdo 2488/2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) i Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13, III. ÚS 695/14, IV. ÚS 1407/14, IV. ÚS 266/14, IV. ÚS 3548/14, I. ÚS 891/15 a také na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlém shrnutí věcného a procesního vývoje poukázal na formalistický přístup soudů a na vlastní osobní a majetkové poměry. Uvedl, že jednání žalobkyně považuje za podvod. Domnívá se také, že soudy jej o možných následcích nedostatku tvrzení a neunesení důkazního břemene dostatečně a důrazně nepoučily.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel výslovně neuvedl žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Osud ústavní stížnosti sdílí i procesní návrh na její přednostní projednání a Ústavní soud o něm samostatným výrokem nerozhodoval. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že ústavní stížnost projednal bezodkladně a v nejbližším možném termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu