ECLI:CZ:US:2019:1.US.4144.18.1
sp. zn. I. ÚS 4144/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sokolovská obchodní, a. s., IČO 45354120, se sídlem Josefa Kajetána Tyla 275, Sokolov, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou AK Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., sídlem pobočky Závodní 391/96 C, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 21 Cdo 1675/2018-72 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 č. j. 51 Co 436/2017-46, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její základní právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že zástavní věřitel enteria a.s. IČO: 27537790 (dále jen "zástavní věřitel"), se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 29 C 73/2016 domáhá nařízení soudního prodeje zástavy (spoluvlastnického podílu nemovitostí) ve vlastnictví stěžovatelky, jež je blíže specifikována v návrhu zástavního věřitele. Zástavní práva byla zřízena Zástavní smlouvou č. 600/040/2009 ze dne 15. 6. 2009 (dále jen "zástavní smlouva").
3. Obvodní soud usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 29 C 73/2016-39 nejprve řízení přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 15 C 210/2015 o nahrazení projevu vůle k nařízení soudního prodeje zástavy.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 24. 1. 2018 č. j. 51 Co 436/2017-46 usnesení obvodního soudu k odvolání zástavního věřitele změnil tak, že se řízení nepřerušuje, protože nejsou dány jeho důvody.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 1675/2018-72 odmítnuto dle §243c odst. 1 o. s. ř., protože stěžovatelka v dovolání podle §237 o. s. ř. neuplatnila žádnou rozhodnou právní otázku (namítala vadu řízení, že obvodní soud stěžovatelce nedoručil odvolání zástavního věřitele).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je námitka, že zástavní věřitel se nepoctivě domáhá nařízení soudního prodeje zástavy (nemovitostí) ve vlastnictví stěžovatelky, ačkoli byl povinen se zástavních práv již dříve vzdát. Zástavní věřitel se v čl. IV. Smlouvy o vypořádání ze dne 22. 12. 2013 (dále jen "Smlouva"), kterou uzavřel se stěžovatelkou, zavázal, že se vzdá zástavních práv k nemovitostem stěžovatelky, a to ve lhůtě deseti dnů ode dne splnění podmínky uvedené v čl. III. Smlouvy.
7. Zástavní věřitel se nevzdal zástavních práv dobrovolně, proto stěžovatelka s ním vede u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 210/2015 spor o nahrazení projevu vůle. Uvedené řízení nebylo do dnešního dne pravomocně skončeno. Stěžovatelka navrhla přerušit řízení vedené obvodním soudem, neboť je rozhodováno o otázce, která má význam pro rozhodnutí v projednávané věci. Dále stěžovatelka poukázala na porušení procesních pravidel soudního řízení, neboť neměla možnost se seznámit s odvoláním zástavního věřitele (bylo zasláno na žádost po doručení měnícího usnesení městského soudu), čímž jí znemožnil jednat před soudem a vznést protiargumenty a hájit tak své stanovisko o nezbytnosti přerušení řízení v projednávané věci. Městský soud svůj závěr nikterak podrobněji nezdůvodnil, proto rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nepřípustně předjímá rozhodnutí ve věci samé.
8. Stěžovatelka v dovolání namítala, že městský soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou ve vyjádření k žalobě nejsou důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud rozhodnutí městského soudu aproboval, aniž by odstranil vady. Dle názoru stěžovatelky je dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nesprávná, přepjatě formalistická a naopak je třeba hodnotit rozhodnutí jako nezákonná a protiústavní. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu a navrhla, aby nálezem byla rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu (po výzvě k odstranění vad z 10. 1. 2019) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Jak je patrno ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu a Nejvyššího soudu a očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu soudnímu přezkumu.
14. Ústavní soud sdílí právní názor Nejvyššího soudu, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány, postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny; tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. V této souvislosti Nejvyšší soud pak uvedl, že usnesení městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak; proto dovolání stěžovatelky odmítl.
15. Zpochybňuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry Nejvyššího soudu a městského soudu vycházející z ustálené judikatury soudů, když uvádí, že "neshledává žádný důvod, proč by se soud neměl již v první fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zabývat skutečnostmi, které vedou k závěru, že návrh zástavního věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy není důvodný, resp. že zástavní věřitel uplatňuje zástavní práva vůči stěžovatelce protiprávně", a když z toho dovozuje, že řízení o soudní prodej zástavy by mělo být přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 210/2015 v němž je řešena otázka, "zda a k jakému datu byl zástavní věřitel povinen vzdát se zástavních práv", pak přehlíží, že v řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fázi soudního prodeje zástavy) se dokazování ke skutečnostem, jimiž zástavní dlužník zpochybňuje zástavní právo, neprovádí, a to ani v případě, že zástavní dlužník rozhodné skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů), popírá. Zástavním dlužníkem uváděné okolnosti, které jsou předmětem řízení ve věci vedené u okresního soudu, nejsou významné pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy, ale - jak vyplývá z výše uvedené judikatury (která byla shledána ústavně souladnou - srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06) - teprve ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy. Pro přerušení řízení o soudním prodeji zástavy podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto - jak správně dovodil městský soud - nejsou dány důvody.
16. Byť přitom lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že obvodní soud nezaslal stěžovatelce odvolání zástavního věřitele k vyjádření dle §210 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka přehlíží, že odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, jen je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné (srov. §210 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). S ohledem na specifikum projednávané věci, které vystihuje výše uvedená, dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe civilních soudů ve věcech soudního prodeje zástavy, je zřejmé, že případné vyjádření zástavního dlužníka k odvolání zástavního věřitele by nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování městského soudu, a doručení odvolání zástavního věřitele proti usnesení obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení, zástavnímu dlužníkovi by nebylo vhodné ani účelné. Postup obvodního soudu, který nedoručil stěžovatelce odvolání zástavního věřitele proti uvedenému usnesení obvodního soudu, za těchto okolností nepředstavuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2602/13, jehož závěry Ústavní soud nezpochybnil ani ve svém nálezu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17, na který odkazuje ve svém dovolání stěžovatelka, a neshledal je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu].
17. Ústavní soud uzavírá, že ani právní závěry městského soudu a Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadených rozhodnutích těmto východiskům neodporují, proto Ústavní soud k jejich zrušení nepřistoupil, neboť jejich rozhodnutí z ústavněprávního pohledu obstojí.
18. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu