ECLI:CZ:US:2019:1.US.4208.18.1
sp. zn. I. ÚS 4208/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Matúšů, zastoupeného Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem Vsetín, Stará cesta 676, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 20 Cdo 3474/2018-188 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018 č. j. 10 Co 512/2017-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen výrok Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 4. 2017, kterým bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce co do částky 1 300 000,- Kč a co do vymáhání smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 1 300 000,- Kč od 12. 4. 2014 do zaplacení z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť smluvní pokuta byla sjednána v době, kdy zajišťovaný závazek ještě platně nevznikl a její výše odporuje dobrým mravům. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru o nutnosti zastavit exekuci v části týkající se vymáhání smluvní pokuty, neboť notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, nevyhovuje judikaturním požadavkům na řádné vymezení doby plnění.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu v řešení rozhodné otázky materiální vykonatelnosti notářského zápisu koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v návaznosti na svou předchozí judikaturu uvedl, že smluvní pokuta může být i v doložce svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) konstruována jako procento z určité částky za den prodlení (srov. např. sp. zn. 20 Cdo 4888/2008, 21 Cdo 494/2014), ovšem musí být zároveň jednoznačně stanoveno, zda se má takto určená smluvní pokuta počítat z celkové částky nebo z částky aktuálně dlužné (tj. musí být zřejmý mechanismus výpočtu - srov. např. sp. zn. 20 Cdo 3953/2016). V posuzované věci ujednání účastníků ohledně určení výše smluvní pokuty používá procento (0,3 %) za každý den prodlení počítané z dlužné částky a dohoda účastníků obsažená v notářském zápisu tuto formulaci neupřesňuje. Nelze se tak s určitostí dobrat závěru, zda mechanismus výpočtu smluvní pokuty závisí na celkové dlužné částce či na částce dlužné aktuálně. Notářský zápis podle Nejvyššího soudu neobstojí ani pokud jde o vymezení doby plnění. Požadavku na určení doby plnění smluvní pokuty v notářském zápisu podle §71b odst. 1 písm. d) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "notářský řád") ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. sp. zn. 20 Cdo 3288/2008, 20 Cdo 3953/2016) totiž neodpovídá vymezení doby plnění "do zaplacení", neboť z něj není zřejmé, kdy je smluvní pokuta, která nepředstavuje opětující se plnění, splatná.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu, podle kterých notářský zápis nevyhovuje judikaturním požadavkům na řádné vymezení předmětu plnění podle §71b odst. 1 písm. d) notářského řádu a doby plnění podle §71b odst. 1 písm. e) notářského řádu.
Je přesvědčen, že doba splatnosti je zcela přesně určena, když splatnost v budoucnu vzniklé smluvní pokuty nastává vždy každý jednotlivý den prodlení (přesněji den bezprostředně následující). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3288/2006, podle něhož u smluvní pokuty vzniklé v budoucnu je akceptovatelné, že se vyčíslí pevná sazba smluvní pokuty z každé jistiny za každý den prodlení s tím, že povinný se zaváže platit takto vzniklou smluvní pokutu vždy jednou měsíčně do posledního dne každého kalendářního měsíce, lze analogicky vyvodit, že by neměl být problém platit smluvní pokutu každý den tak, jako v jeho případě. Žádný právní předpis nezakazuje, aby dlužník měl povinnost hradit smluvní pokutu za každý den prodlení, či aby se smluvní pokuta stávala splatnou každý den prodlení. Opačný závěr by vedl k limitaci autonomie vůle smluvních stran.
Stěžovatel poukazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 173/17, který byl vydán v obdobné věci a řešil stejnou problematiku s tím, že v podstatě shodná formulace ujednání o smluvní pokutě v notářském zápise jako v případě stěžovatele požadavkům zákona odpovídá. Dále namítá, že dovolací soud se dostatečně nevypořádal s argumentací uvedenou v dovolání, a k jeho námitkám odkazujícím na nález sp. zn. I. ÚS 173/17 pouze uvedl, že nejsou přiléhavé na projednávaný případ, čímž založil nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především uvádí, že formulace části notářského zápisu týkající se smluvní pokuty, která byla přezkoumána v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/17, není shodná jako formulace v nyní projednávaném případě. V notářském zápisu, který byl posuzován v předchozí věci, bylo, pokud jde o vymezení předmětu [srov. §71b odst. 1 písm. d) notářského řádu] jednoznačně stanoveno, že povinná strana je povinna platit smluvní pokutu z nesplacené částky půjčky. V případě stěžovatele však předmět plnění ve smyslu uvedeného ustanovení nebyl specifikován, nebylo tedy zřejmé, zda smluvní pokuta má být vypočítávána z celkové dlužné částky či aktuálně dlužné částky.
Splatnost smluvní pokuty byla v notářských zápisech rovněž formulována poněkud odlišně. Ústavní soud se v předchozím citovaném nálezu omezil na konstatování, že ujednání nepovažuje za neurčité s tím, že není vyloučeno, aby ujednání o době splatnosti bylo uvedeno na jiném místě notářského zápisu, než kde je formulováno svolení s nařízením a provedením výkonu rozhodnutí, a Nejvyššímu soudu vytkl nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o neurčitosti ujednání splatnosti pokuty. Nadto v nyní projednávané věci má neurčitost ujednání o částce, ze které má být smluvní pokuta každý den vypočítávána, dopad i na dobu její splatnosti.
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Není možné odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Uvedené je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Ústavní soud současně vyzdvihuje, jak již mnohokrát konstatoval, že Nejvyššímu soudu přísluší, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavní soud není k takové činnosti povolán.
K projednávané problematice, tj. k nutnosti určitě vymezit smluvní pokutu, která je samostatným nárokem a nikoliv příslušenstvím pohledávky, co do výše i doby plnění přitom existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, v řadě případů i akceptovaná Ústavním soudem (např. III. ÚS 3347/12, IV. ÚS 2950/11, IV. ÚS 2750/11). Ujednání o smluvní pokutě v notářském zápisu však požadavkům ust. §71b odst. 2 písm. d) notářského řádu nevyhovělo. Za dané situace považuje Ústavní soud za nadbytečné, aby se blíže vyjadřoval k otázce určení doby plnění, neboť již první nedostatek má za následek materiální nevykonatelnost notářského zápisu.
Ústavní soud nepřehlédl, že se krajský soud nijak nezabýval otázkou absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a okolnostem způsobu a doby jejího sjednání za situace, kdy zajišťovaný závazek ještě platně nevznikl, což bylo důvodem pro rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce, a zaměřil se na posouzení materiální vykonatelnosti notářského zápisu z hlediska ujednání o splatnosti smluvní pokuty.
Nicméně s ohledem na všechny okolnosti věci, zejména pak na skutečnost, že již prvotní nedostatek specifikace předmětu smluvní pokuty má za následek nevykonatelnost notářského zápisu, Ústavní soud s ohledem na důsledně uplatňovaný princip minimalizace zásahů do rozhodování ostatních soudů neshledává přes uvedený nedostatek důvod ke kasačnímu zásahu, který by ve svém důsledku nemohl vést k jinému rozhodnutí než k zastavení exekuce. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Ústavní soud dodává, že z nedostatku vlastní obezřetnosti při sepsání notářského zápisu, navíc za situace, kdy k dané problematice existovala rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, obsahující takřka "návod" na akceptovatelné ujednání o smluvní pokutě tohoto druhu, nelze dovozovat ze strany soudů trvajících na dodržení požadavků zákona porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu