ECLI:CZ:US:2019:1.US.64.19.1
sp. zn. I. ÚS 64/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti příkazům k domovní prohlídce vydaným soudcem Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 1. 11. 2018 pod sp. zn. 20 Nt 4022/2018, 20 Nt 4023/2018 a 20 Nt 4028/2018, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce a vyslovil, že provedením těchto prohlídek došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a aby Generálnímu ředitelství cel, odbor Pátrání Praha, oddělení Odhalování celních podvodů, zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a přikázal mu vydat věci zajištěné při uvedených domovních prohlídkách.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených příkazů k domovním prohlídkám a při jejich realizaci k zásahu do jeho práv podle čl. čl. 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že návrhy státního zástupce na vydání napadených příkazů k domovním prohlídkám neobsahovaly dostatečné odůvodnění, nebylo z nich patrno, jaké prostory mají být prohlídce podrobeny a z jakého důvodu. Podle jeho názoru tak soud nebyl oprávněn na základě takových návrhů příkazy vydat, neboť to bylo v rozporu s dělbou kompetencí mezi orgány činnými v trestním řízení. Uvádí, že v době nařízení domovních prohlídek ještě neprobíhalo trestní stíhání, takže prohlídky mohly být nařízeny jen v případě, že by se jednalo o úkony neodkladné a neopakovatelné. Namítá, že v napadených příkazech se sice uvádí, že o takové úkony šlo, avšak odůvodnění takového závěru je spíše parafrází ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Poukazuje na to, že v odůvodnění příkazu není konkrétně rozvedeno, z čeho má plynout údajná organizovanost a konspirativnost prověřovaného jednání, jíž soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 argumentoval.
Ve vztahu k napadenému příkazu k domovní prohlídce sp. zn. 20 Nt 4023/2018 stěžovatel namítá, že z něj není zřejmé, v jakých konkrétních prostorech se prohlídka povoluje, a že soud reálně ponechal na policejním orgánu, který domovní prohlídku prováděl, aby určil, kde se tato prohlídka bude konat. Ve vztahu k domovní prohlídce provedené na základě napadeného příkazu sp. zn. 20 Nt 4028/2018 poukazuje na skutečnost, že protokol o provedení této prohlídky neobsahuje žádné poučení o právu dobrovolného vydání hledané věci "nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k její realizaci".
Ústavní soud, předtím než přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Takový charakter však nemá příkaz k domovní prohlídce ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 20 Nt 4028/2018, který stěžovatel požaduje zrušit. Z jeho znění je totiž zřejmé, že nesměřuje proti stěžovateli, ale týká se výlučně prostor, jejichž vlastníkem, resp. uživatelem je jiný subjekt, konkrétně společnost XX. Z okolnosti, že stěžovatel je členem představenstva této společnosti a že v předmětných prostorech byla provedena prohlídka mj. právě jeho kanceláře, nelze v žádném případě dovozovat, že vydáním uvedeného příkazu k domovní prohlídce, popř. realizací této prohlídek došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Pokud by bylo zasaženo do těchto práv, jednalo by se o práva těch subjektů, které uvedené prostory vlastní, obývají či jinak užívají, a jim by příslušelo oprávnění podat ústavní stížnost, a nikoli tedy stěžovateli jako fyzické osobě (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1682/07, I. ÚS 1267/08, II. ÚS 3644/10, I. ÚS 4482/12 či II. ÚS 1880/14). Ústavní stížnost stěžovatele je proto ve vztahu k výše uvedenému příkazu nutno považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ve vztahu k ostatním příkazům k domovním prohlídkám Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatele, obsah napadených příkazů i další listinné podklady, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem. Sluší se proto poznamenat, že domovní prohlídka tvoří pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že návrhy státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze na vydání napadených příkazů k domovní prohlídce nebyly dostatečně konkrétní a odůvodněné. Státní zástupce podrobně popsal okolnosti prověřované trestné činnosti, v souvislosti s níž měly být domovní prohlídky provedeny. Touto trestnou činností měl být spáchán trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž měla spočívat (velmi stručně vyjádřeno) ve využití několika obchodních korporací k účelovému vytvoření řetězce plátců daně z přidané hodnoty za účelem tuto daň zkrátit. Z návrhů jednoznačně vyplynulo, že v předmětných prostorách by se měly nacházet věci důležité pro trestní řízení, zejména účetní doklady, písemnosti, razítka, výpočetní technika, nosiče dat a další věci související s uvedenou trestnou činností. Návrhy státního zástupce na vydání příkazů k domovním prohlídkám a jejich odůvodnění tedy obsahovalo všechny informace podstatné pro rozhodnutí soudu, zda má domovní prohlídky nařídit. Ústavní soud neshledává žádný důvod pro závěr, že by soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 při následném vydání napadených příkazů fakticky nahrazoval činnost státního zástupce, resp. že by zasahoval do jeho kompetencí. Dále konstatuje, že nelze spatřovat narušení kompetencí vymezených jednotlivým orgánům činným v trestním řízení trestním řádem, jestliže soud v příkazu k domovní prohlídce toliko konkretizuje návrh státního zástupce k jejímu nařízení (např. specifikací prostor, v nichž má domovní prohlídka proběhnout), popř. v odůvodnění příkazu doplní argumentaci předloženou státním zástupcem v podaném návrhu, jestliže zcela nevybočí z rámce návrhu státního zástupce (tj. pokud např. nenařídí domovní prohlídku v naprosto jiných prostorách, než které byly vymezeny v návrhu státního zástupce).
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že napadené příkazy k domovním prohlídkám zcela nedostatečně a toliko obecně odůvodňují neodkladnost či neopakovatelnost těchto prohlídek, Ústavní soud připomíná, že k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky neodkladný úkon, patří možnost zničení či odstranění důkazních prostředků (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, jež lze identifikovat na základě příkazu k prohlídce nebo ze spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý případný nedostatek písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13). Zároveň je třeba připomenout, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
V posuzovaném případě soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 neodkladnost prohlídek odůvodnil právě nebezpečím znehodnocení, ukrytí či zničení důkazů, které by vedly k usvědčení konkrétního pachatele z trestné činnosti. Tuto obavu navíc podrobně rozvedl mj. s poukazem na skutečnost, že některé z důkazních prostředků, k jejichž zajištění měly domovní prohlídky směřovat, existují v elektronické podobě, tudíž jsou zvlášť snadno a rychle zničitelné nebo změnitelné. Soudce v napadených příkazech rovněž odůvodnil, že domovní prohlídky mají povahu úkonu neopakovatelného, neboť pro účely trestního řízení je hledané věci třeba zajistit ve stavu, v jakém se nacházejí v průběhu páchání trestné činnosti (blíže viz č. l. 5 napadených příkazů). Jestliže stěžovatel poukazuje na další argument, jímž soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 odůvodnil neodkladnost nařizovaných domovních prohlídek, tedy na organizovanost prověřované trestné činnosti a na konspirativní praktiky při jejím páchání, tento závěr zcela logicky vyplýval z podrobného popisu prověřované trestné činnosti, který byl v napadených příkazech rovněž obsažen.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené příkazy k domovním prohlídkám neobsahují v souvislosti s odůvodněním neodkladnosti a neopakovatelnosti prohlídek žádné relevantní vady, a proto považuje uvedenou námitku stěžovatele za neopodstatněnou.
Ústavní soud konečně nesdílí ani názor stěžovatele, že z napadeného příkazu k domovní prohlídce sp. zn. 20 Nt 4023/2018 není zřejmé, v jakých konkrétních prostorách se prohlídka povoluje, a soud reálně ponechal na policejním orgánu, který domovní prohlídku prováděl, aby určil, kde se tato prohlídka bude konat. V tomto příkazu byl jasně a konkrétně vymezen pozemek a budova, jež se na něm nachází, přičemž soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 výslovně v příkazu uvedl, že výkon prohlídky bude omezen na prostory užívané k bydlení (včetně prostor k těmto náležejícím) stěžovatelem. Způsob vymezení prostor, v nichž má domovní prohlídka proběhnout, byl přitom vynucen zjištěním, že stěžovatel v daném objektu užívá dosud blíže neustanovený byt, přičemž daná stavba není rozdělena na jednotlivé bytové jednotky, stěžovatel má na tomto objektu zvonek se svým jménem s číslem 10, avšak na poštovních schránkách uvnitř domu ani na žádných bytových dveřích nebylo zjištěno jeho jméno.
Je tedy zřejmé, že v době nařízení uvedené domovní prohlídky nebylo možno zcela precizně vymezit prostor, který lze považovat za obydlí stěžovatele. Jestliže soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 za takové situace vymezil prostory, v nichž má domovní prohlídka proběhnout, obecnějším výše popsaným způsobem, nelze takovému řešení nic vytknout. Tímto způsobem totiž bylo v maximální možné míře redukováno riziko, že provedením domovní prohlídky dojde k zásahu do domovní svobody jiných osob, jež s prověřovanou trestnou činností nemají nic společného.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný. Se zřetelem k tomuto rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval souvisejícími návrhy, neboť mají toliko akcesorickou povahu a sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu