ECLI:CZ:US:2019:1.US.922.19.1
sp. zn. I. ÚS 922/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Františka Filipa, zastoupeného Mgr. Barborou Peštovou, advokátkou se sídlem v Praze, Čelakovského sady 433/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3072/2018-942 ze dne 13. prosince 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 62/2017-775 ze dne 20. dubna 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 C 7/2013-685 ze dne 14. listopadu 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je dědicem zůstavitelky ze zákona jako osoba, které s ní žila ve společné domácnosti. Obvodní soud jeho žalobu zamítl poté, co učinil skutkový závěr, že stěžovatel se se zůstavitelkou sice pravidelně stýkal a vypomáhal jí, nehospodařil však s ní v trvalém spotřebním společenství, neboť za část prací získal úplatu, s penězi zůstavitelky nakládal s jejím vědomím a odděleně od vlastních a bydlel převážně na ubytovně. Toto rozhodnutí obvodního soudu následně potvrdil i Městský soud v Praze.
2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako absenci společné domácnosti. K namítané procesní vadě spočívající v neposouzení neplatnosti závěti ve prospěch jiných dědiců Nejvyšší soud uvedl, že není pro posouzení dovolání stěžovatele podstatná: není dědicem ze zákona, což je závěr, který se neodvíjí od případné neplatnosti závěti ve prospěch někoho jiného.
3. Proti rozhodnutím obecných soudů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud nezabýval tvrzenou otázkou procesního práva: vadou spočívající v zastavení řízení v části týkající se neplatnosti závěti. Stěžovatel totiž svou žalobu v této části nevzal zpět, soud tedy měl o věci rozhodnout. Dále stěžovatel poukázal na to, že je možné jej považovat i za závětního dědice a že závěť trpí zásadními vadami, mimo jiné tím, že jde o falzifikát. Při vědomí těchto skutečností pak měl soud hodnotit i svědecké výpovědi, které vypovídaly o vedení společné domácnosti se zůstavitelkou.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. V zásadě celou ústavní stížností stěžovatel zpochybňoval řízení před obecnými soudy v tom smyslu, že trpí zásadní vadou spočívající v částečném zastavení pro zpětvzetí (v části týkající se určení neplatnosti závěti), byť ke zpětvzetí nedošlo. V tom ohledu se jeho námitky míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů, jež spočívají na závěru, že není důvod řešit platnost závěti ve vztahu ke stěžovateli, který není ani dědicem ze zákona. Tento závěr je s ohledem na okolnosti věci srozumitelný, logický a přiléhavý. Ústavní soud jej proto shledal ústavně akceptovatelným.
6. Jde-li totiž o namítané porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v řízení bylo zjištěno, že není dědicem ze zákona (to stěžovatel přímo ani nezpochybnil). Za toho stavu nemá hmotné právo, jehož by se stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhal. Případné procesní pochybení jako porušení "stanoveného postupu" mu tak nemůže způsobit újmu. Není přitom podstatné, že stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že je zároveň i závětním dědicem. Jednak totiž netvrdil, že tato jeho námitka nebyla v předchozím řízení vypořádána (a vzniká tak pochybnost, zda ji vůbec řádně uplatnil v předchozím řízení), jednak zároveň tvrdil, že je tato závěť neplatná. Má-li pravdu a závěť je skutečně falzifikátem, pak zjevně nemůže být závětním dědicem ani on. Je-li závěť naopak platná, tvrzeným procesním pochybením obecných soudů nebyl na svém dědickém právu z takové závěti dotčen.
7. Zjevně neopodstatněná je i poslední námitka stěžovatele, který vycházel z toho, že by obecné soudy jinak hodnotily provedené důkazy k otázce vedení společné domácnosti, kdyby se před tím zabývaly platností závěti (a zjistily, že svědci nejsou důvěryhodní). Z napadených rozhodnutí totiž plyne, že skutkový závěr obecné soudy učinily zejména na základě výpovědi samotného stěžovatele. Skutková zjištění plynoucí z ostatních výpovědí pak stěžovatel nijak konkrétně nezpochybňoval. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl bez odkladu přímo o ústavní stížnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu