ECLI:CZ:US:2019:2.US.1070.19.1
sp. zn. II. ÚS 1070/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VPJ COMPANY s.r.o., se sídlem Čerpadlová 573/3, Praha 9, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 2715/2017-165, proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 58 Co 258/2016-140, a proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2012, č. j. 30 C 61/2012-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti výroku III. v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze. Odkazovaným usnesením městský soud potvrdil výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž (v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé - zamítnutím žaloby) stěžovatelce uložil do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši 111 880 Kč. Předmětem řízení bylo zaplacení náhrady ve výši 2 237 527 Kč s úrokem z prodlení za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Vzhledem k petitu vymezeného ústavní stížností, jakož i samotného předmětu řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky), se Ústavní soud mohl zabývat toliko otázkou ústavnosti uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, a to výrokem III. shora citovaného rozsudku obvodního soudu, kterým bylo zároveň rozhodnuto ve věci samé (tzn. byla zamítnuta žaloba stěžovatelky). Mimo přezkum tak musí zůstat samotné zamítnutí žaloby, a tedy i případný rozpor námitky promlčení ze strany žalované České republiky - Ministerstva financí s dobrými mravy [srov. k tomu odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185)].
6. K samotné otázce uložení poplatkové povinnosti teprve výrokem meritorního rozhodnutí (byť v případě, kdy má být soudní poplatek uhrazen již při učinění úkonu podle §4 zákona o soudních poplatcích) Ústavní soud uvádí, že není samo o sobě protiústavní. V konkrétním případě může jít i o pochybení ze strany soudu, s jehož nápravou ovšem zákon o soudních poplatcích výslovně počítá [srov. k tomu výjimku z následků neuhrazení soudního poplatku v podobě nezastavení řízení, začal-li bez ohledu na zaplacení poplatku soud o věci samé jednat; v takovém případě pak soud poplatkovou povinnost uloží s rozhodnutím, jímž se řízení končí - srov. k tomu §9 odst. 6, §9 odst. 1 a §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích]. Proti takovému postupu se ostatně přímo nevymezil ani nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4026/17 ze dne 10. 4. 2018, byť postup, jímž je poplatková povinnost uložena spolu s rozhodnutím, jímž soud řízení končí, není optimální, neboť účastník řízení by měl znát náklady s takovým řízením spojené ihned na jeho počátku [srov. k tomu odst. 26 nálezu sp. zn. II. ÚS 4026/17]. Nicméně - na rozdíl od skutkových okolností nálezu sp. zn. II. ÚS 4026/17 - prvostupňový soud v nyní posuzovaném případě (a plyne to i z rekapitulace v samotné ústavní stížnosti pod bodem II na straně 2) stěžovatelku nevedl k uhrazení nějaké jím nesprávně určené poplatkové povinnosti; stěžovatelka se tak nemohla spoléhat na to, že poplatková povinnost dosahuje nějaké konkrétní výše, kterou tak stanovil soud. Situace, která nastala v nyní projednávané věci, je proto výrazně odlišná od případu, na který dopadá právní názor obsažený v opakovaně citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 4026/17.
7. Konečně ani ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) se Ústavní soud k otázce poplatkové povinnosti spojené s řízeními, jejichž předmětem jsou nároky za nucené omezení vlastnického práva, způsobené protiústavní regulací nájemného, nevyjadřoval a nelze z něj proto dovozovat, že by taková řízení neměla poplatkové povinnosti podléhat. Ostatně sama stěžovatelka - a to je rovněž podstatné - žádnou hlubší věcnou argumentaci svědčící o výluce z poplatkové povinnosti nenabízí; v podstatě si vystačí se zcela obecným tvrzením, že praxe soudů byla v době, kdy podávala žalobu, velmi roztříštěná (stěžovatelka má na mysli roztříštěnost hodnocení, zda tento typ řízení podléhá či nepodléhá poplatkové povinnosti). Stěžovatelka přitom ale sama tuto podle jejího názoru roztříštěnou rozhodovací praxi dostatečně nespecifikuje a Ústavní soud sám při pozdějším hodnocení nuceného omezení vlastnického práva pronajímatelů vyšel ze své judikatury, časově žalobu stěžovatelky (z roku 2012) výrazně předcházející [srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 131/2000 ze dne 1. 6. 2000 (U 19/18 SbNU 433)]. Právní názor, že řízení o náhradě za nucené omezení vlastnického práva v důsledku neústavní regulace nájemného podléhá poplatkové povinnosti, je pak již i v judikatuře Ústavního soudu dostatečně ustálen [srov. k tomu odst. 7 usnesení sp. zn. II. ÚS 3475/14 ze dne 6. 1. 2015 a tam citovaná další rozhodnutí Ústavního soudu].
8. Ústavní soud se neztotožnil ani s odkazem stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 129/34 SbNU 311) a s aplikací z něj plynoucího zákazu překvapivosti soudních rozhodnutí ve stěžovatelčině věci. O situaci popsanou v citovaném nálezu, kdy tehdy odvolací soud dospěl - rozdílně od prvostupňového soudu - ke zcela odlišnému hodnocení případu a změnil i prvostupňové rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (nadto bez nařízení jednání), se však v právě projednávané věci nejedná. To již proto, že stěžovatelka měla v otázce posouzení poplatkové povinnosti k dispozici opravné prostředky, jichž - jak vidno - také využila. Za takové situace ovšem ani eventuální nedostatky v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nemohou samy o sobě vést ke zrušení jeho rozhodnutí nebo dokonce ke zrušení rozhodnutí jemu předcházejících.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu