ECLI:CZ:US:2019:2.US.1148.18.1
sp. zn. II. ÚS 1148/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno, právně zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 4 To 322/2017-4521 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, č. j. 6 To 4/2018-4880, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto, že podle §31 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 tr. řádu senát 4 To Krajského soudu v Brně ve složení z předsedkyně JUDr. Světlany Bartošové a soudců JUDr. Libuše Gloserové a Mgr. Adama Kafky není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017 (bod I.). Dále bylo rozhodnuto tak, že se podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost obžalovaného (proti ponechání ve vazbě) zamítá (bod II.). Napadeným usnesením Vrchního soudu v Brně byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti bodu I. citovaného usnesení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je dána podjatost všech soudců Krajského soudu v Brně pro poměr k projednávané věci na základě závěrů o tom, že soudce N. je poškozeným údajnou trestnou činností stěžovatele, a že je dána podjatost 27 soudců trestního úseku tohoto soudu pro poměr ke stěžovateli na základě jejich zapojení do petice přímo se týkající stěžovatele. Obdobnou argumentaci uvedl stěžovatel rovněž v rámci stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterou však stížnostní soud zamítl. Nyní stěžovatel tuto argumentaci podrobně opakuje také v ústavní stížnosti.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině totiž sice nepochybně platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv jsou tato usnesení pro obecné soudy i pro účastníky řízení závazná, stěžovatel, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro něj nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
7. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím vrchního soudu, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož nic takového stěžovatel ani netvrdí.
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj