ECLI:CZ:US:2019:2.US.116.19.1
sp. zn. II. ÚS 116/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Zmeškalové, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 174/2018-521 ze dne 15. 10. 2018, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 938/2017-489 ze dne 17. 8. 2017, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 9 C 268/2013-431 ze dne 2. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor mezi stěžovatelkou, která byla v závěti pořízené formou notářského zápisu dne 25. 9. 2007 ustanovena jedinou dědičkou, a vedlejší účastnicí, jež podala určovací žalobu proti stěžovatelce a soudu předložila ověřenou kopii holografní závěti (dále "kopie závěti") ze dne 14. 8. 2009, tedy závěť pozdějšího data, kterou byla ustanovena výlučnou dědičkou ona, originálem holografní závěti vedlejší účastnice nedisponovala. Spor spočíval v tom, zda kopie závěti ze dne 14. 8. 2009, předložená vedlejší účastnicí, je platným dědickým titulem, na základě kterého může být ustanovena výlučnou dědičkou.
2. Stěžovatelka u obecných soudů namítala, že kopie závěti nesplňuje podmínky stanovené pro závěť. Poukazovala na rozporná tvrzení vedlejší účastnice a svědků. Vedlejší účastnice měla podle stěžovatelky v dědickém řízení před notářkou tvrdit, že originál holografní závěti předloží, že ho nemůže najít, neboť byl někam založen při překladu do německého jazyka. Svědci naopak měli tvrdit, že závěť byla svědkovi ukradnuta. Stěžovatelka dále poukázala na fakt, že dle kopie závěti ji měla zůstavitelka pořídit v Praze, v té době se však zůstavitelka zotavovala po úrazu v nemocnici v Ch., kde měla několik let v Čechách uvedeno své bydliště. Stěžovatelka dále namítala, že zůstavitelka neměla s vedlejší účastnicí dobré vztahy a kopie závěti obsahovala datum, kdy zůstavitelka dokument takového znění a v takové kvalitě nemohla sepsat.
3. Napadeným rozsudkem Okresní soud vyhověl vedlejší účastnici. Okresní soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2242/2012 ze dne 29. 8. 2013 uvedl, že pořízení pro případ smrti bude vyvolávat právní účinky i v případě, že dojde ke zničení listiny obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od zůstavitele, jestliže se prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla potřebné formální náležitosti, a zjistí-li se současně, jaký měla obsah. Obdobně při ztrátě listiny obsahující poslední vůli zůstavitele je možné dědické právo z této závěti nabýt, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce (zejména nabízí-li se jako důkazní prostředek fotokopie vlastnoručně psané závěti a výslech osob, které měly při sepsání závěti působit jako svědci).
4. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z předložené kopie závěti ze dne 14. 8. 2009, která dle jeho názoru splňovala všechny zákonem stanovené náležitosti. Dále vycházel z výpovědí svědků, mimo jiné svědka JUDr. Karfíka, který byl právním zástupcem vedlejší účastnice.
5. Okresní soud rovněž provedl dokazování pomocí znaleckých posudků. Znalkyně z oboru písmoznalectví JUDr. Hanyková dospěla k závěru, že pisatelkou textu a podpisu na kopii závěti byla pravděpodobně zůstavitelka, ale je velmi pravděpodobné, že došlo k technickému padělání závěti, a to buď celé listiny nebo pouze podpisu či data. Znalec oboru písmoznalectví PhDr. Valeška vyslovil závěr, že ručně psaná závěť ze dne 14. 8. 2009, předložená ve fotokopii, byla s velkou pravděpodobností vlastnoručně napsaná a podepsaná zůstavitelkou. U kopie závěti nebyl zjištěn žádný ze znaků, který by nasvědčoval tomu, že by byl text dodatečně upravován. Originál holografní závěti pro jeho absenci nebylo možné posoudit. Za rozhodující důkaz okresní soud považoval revizní znalecký posudek, ve kterém Kriminalistický ústav Praha Policie České republiky došel k závěru, že závěť ze dne 14. 8. 2009 je kopií dokumentu, který sepsala zůstavitelka a že podpis na tomto dokumentu je kopií jejího pravého podpisu. Písmoznaleckým zkoumáním nebylo možné určit, zda se na předloze kopie závěti nacházel tento podpis nebo rovněž kopie podpisu, případně zda podpis nebyl na dokument doplněn technickou cestou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by text, datum a podpis byly vyhotoveny v různé době, že by závět byla sepsána a podepsána dříve než v uvedené době datace. Zkoumáním nebyly u předložené kopie závěti zjištěny žádné poznatky, které by nasvědčovaly možné fotomontáži.
6. Výpovědi svědků stěžovatelky shledal okresní soud zčásti nevěrohodné a zčásti nepodstatné. V napadeném rozhodnutí podrobně tyto své závěry vysvětlil a vypořádal se i s dalšími argumenty stěžovatelky.
7. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dle krajského soudu skutkový závěr opřel okresní soud o zjištění a hodnocení tří významných důkazů, a to ověřené kopie závěti ze dne 14. 8. 2009, revizního znaleckého posudku a výpovědi svědka JUDr. Karfíka. Skutková zjištění z těchto důkazů a hodnocení těchto důkazů okresním soudem považoval krajský soud za správné, logické a přesvědčivé.
8. Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud s dovoláním, které bylo usnesením odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o existenci originálu závěti zůstavitelky ze dne 14. 8. 2009 ke dni její smrti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále její právo na ochranu vlastnictví a dědictví dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
10. Stěžovatelka uvádí, že není-li v tak vážné věci, jako je zrušení notářem pořízené závěti závětí holografní, originál této holografní závěti k dispozici, pak je soud povinen postupovat obezřetně tak, aby v řízení byla existence této holografní závěti "bezpochyby prokázána". To se dle stěžovatelky v tomto případě nestalo. Dle jejího názoru závěť ve prospěch vedlejší účastnice byla pořízena v rozporu s dřívější praxí zůstavitelky (notářský zápis), neexistuje její originál, kopie závěti je nedostatečným důkazem, vedlejší účastnice a jí navržení svědci přednesli v průběhu řízení postupně čtyři verze, co se s originálem stalo, výpovědi svědků ve prospěch vedlejší účastnice jsou nevěrohodným důkazním materiálem, neboť oba mají na věci silný zájem, tři znalecké posudky shodně připustily, že nelze jednoznačně vyloučit manipulaci s kopií údajné závěti, textu tvrzené závěti neodpovídá identifikace stěžovatelky bydlištěm ani místem sepsání, ze znaleckého posudku JUDr. Hanykové vyplývá, že listina nemohla být sepsána v době, kdy byla datována a byly prokázány těžké spory mezi zůstavitelkou a vedlejší účastnicí. Podle stěžovatelky nelze bez porušení rovnosti stran dospět k závěru, že výlučnou dědičkou je vedlejší účastnice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
13. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky směřuje do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. Stěžovatelka namítá, že na základě provedeného dokazování dospěly obecné soudy k nesprávným skutkovým zjištěním. Dle jejího názoru nebyla v řízení u obecných soudů "nade vši pochybnost" prokázána existence originálu holografní závěti.
14. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stížnostní námitky nesvědčí.
15. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení, důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
16. Ústavní soud uzavírá, že se všemi námitkami, které stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti ve vztahu k prokázání existence originálu holografní závěti (viz bod 10 výše), se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly a logicky odůvodnily svá skutková zjištění. Ústavní soud tak shrnuje, že obecné soudy na základě provedených důkazů v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily svá skutková zjištění, přitom vzaly v úvahu i argumentaci stěžovatelky a řádně se s ní vypořádaly. Proto Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní deficity napadených rozhodnutí.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu