ECLI:CZ:US:2019:2.US.1296.18.1
sp. zn. II. ÚS 1296/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. J., t. č. ve Věznici Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 7 Tdo 1269/2017-27, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 2 To 28/2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016 č. j. 6 T 16/2016-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Hradci Králové stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou. Dále byl podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovatel povinen zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Stěžovatel se trestného činu dopustil tím (zkráceně uvedeno), že v přesně nezjištěné době od září 2012 do poloviny měsíce února 2016 v bytech v ulici P. K. a domu v ulici M. v J. n. O., poškozenou roč. XXXX, přes její zjevně nízký věk za účelem vlastního sexuálního uspokojení opakovaně osahával nezletilou poškozenou na přirození, vsouval jí prsty mezi stydké pysky, přikládal si její ruku na přirození a požadoval stimulaci pohlavního údu, přikládal jí penis k zadku a napodoboval kopulační pohyby. Dále požadoval, aby mu sahala mezi nohy a přes oblečení jí třel přirození. Tohoto jednání se dopouštěl i přes její snahu odejít a obléct si oblečení, které jí svlékl. Při svém jednání stěžovatel zneužíval jejího nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, a zneužil rovněž své fyzické převahy a strachu nezletilé.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o uplatněném nároku poškozené a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že je stěžovatel podle §228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100 000 Kč, přičemž se odkazuje se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že založil své dovolání zejména na námitce, že nebyl řádně proveden výslech nezletilé poškozené, neboť nebyla umožněna účast obhájce na jejím výslechu, čímž došlo ke zkrácení práva na obhajobu a spravedlivý proces. S touto námitkou se soudy obou stupňů ani Nejvyšší soud neztotožnil, protože podle nich byla nezletilá poškozená vyslechnuta jako svědek mladší 18 let procesně správným způsobem. Stěžovatel poukazoval na závěry obsažené v judikatuře Ústavního soudu (zejména na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 29/06 a Pl. ÚS 25/13) s tím, že měla být zachována kontradiktornost řízení. Podle stěžovatele je výpověď poškozené jediným přímým důkazem a další výpovědi svědků jsou toliko zprostředkovanými tvrzeními, tedy odrazem toho, s čím se jim poškozená měla svěřit. Přes závažné pochybnosti, na které stěžovatel v řízení poukazoval, soudy zohlednily pouze zájem nezletilé nevyvolávat stresující vzpomínky, když její osobní výslech by byl citelným zásahem do jejího osobního života. Soudy tak zcela pominuly právo stěžovatele na spravedlivý proces a na prokázání jeho viny bez veškerých pochybností. Odsouzení stěžovatele bylo založeno v rozhodující míře na výpovědi poškozené. Skutkový stav nebyl bez pochybností prokázán dalšími nepřímými důkazy, které by tvořily vzájemně na sebe navazující soustavu, shodně a spolehlivě by dokazovaly skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Tuto soustavu značně narušují stěžovatelem uvedené rozpory a výpovědi svědků ve prospěch stěžovatele, které soudy zcela opominuly.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
8. Zásadní námitkou stěžovatele je skutečnost, že v řízení před soudem nebyla dodržena jeho kontradiktornost, když výpověď poškozené nezletilé byla u hlavního líčení pouze přečtena a stěžovatel, resp. jeho obhájce tak neměl možnost jí klást otázky. Výslech nezletilé byl proveden postupem podle §158a tr. řádu.
9. Podle citovaného ustanovení "je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný."
10. Uvedenou námitkou stěžovatele se již podrobně zabýval Nejvyšší soud v rámci řízení o podaném dovolání. K výslechu poškozené došlo dne 18. 2. 2016 na základě předchozího návrhu státní zástupkyně (čl. 93 trestního spisu). Výslech byl proveden za účasti soudce, státní zástupkyně, znalkyně v oboru psychologie a sociální pracovnice OSPOD. Jelikož k zahájení trestního stíhání obviněného usnesením podle §160 tr. řádu došlo až 27. 5. 2016 (čl. 16 trestního spisu), byl výslech nezletilé poškozené konán ve stadiu prověřování a podle trestního řádu se nejednalo o vyšetřovací úkon, kterého by měl obhájce právo se účastnit, když až zahájením trestního stíhání vznikl důvod nutné obhajoby a obviněnému byla obhájkyně ustanovena soudcem.
11. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, že je rozhodnutí o vině postaveno prakticky výlučně na výpovědi jednoho svědka, lze jen výjimečně rozhodnout bez jeho výslechu u hlavního líčení a bez možnosti obviněného klást mu otázky. Musí být splněno několik podmínek tak, aby nedošlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde však o svědky mladší 15 let, je nutné postupovat rovněž podle Úmluvy o právech dítěte, podle které dítě požívá zvláštní ochrany.
12. V případě nezletilého poškozeného, který byl vyslechnut ve stádiu prověřování v přítomnosti soudce, státního zástupce, znalce v oboru psychologie a zástupce OSPOD, se k však opakovanému výslechu u hlavního líčení přistoupí pouze v nutných případech, v nichž je rovněž nezbytné zkoumat, zda by takový výslech neměl na nezletilé dítě negativní dopad.
13. Nejvyšší soud a před ním i soudy nižších stupňů v případě nezletilé poškozené dospěly k závěru, že ačkoli ze znaleckého posudku z oboru psychologie vyplývá, že netrpí posttraumatickou stresovou poruchou, tak přesto vzpomínání na prožité události v ní vyvolává nepříjemné pocity a sama se při vyšetření zmínila, že by ráda zapomněla. Celé řízení se na ní podepsalo velmi negativně a následky si ponese celý život, zejména pak následky v oblasti sexuální a ve vztahu k matce, která ji nedokázala chránit. Fakt, že poškozená o prožitých událostech mluvila spontánně i v dětském domově a ve škole, svědčí především o tom, že se poškozené primárně ulevilo a ve stabilním prostředí, kde cítila ochranu a zájem, měla potřebu se svěřit. Nicméně formální prostředí jednací síně, přítomnost obviněného nebo jeho obhájkyně by, s ohledem na její věk (v době hlavního líčení jí bylo 11 let) a hrozbu sekundární viktimizace, na ni mělo velmi negativní dopad. Podle názoru soudů právě způsob jejího výslechu před zahájením trestního stíhání dával dostatečnou záruku toho, že byla řádně vyslechnuta a tento výslech nebylo třeba opakovat. Ústavní soud zastává názor, že postup obecných soudů a jeho odůvodnění nijak nevybočily z ustálené judikatury Ústavního soudu k této otázce (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 47/10, ze dne 22. 7. 2010 nebo sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004).
14. Navíc, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, kromě výpovědi poškozené, která je znalkyní hodnocena jako zcela věrohodná, existuje řada dalších nepřímých důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele. Krajský soud poukázal zejména na obsah výpovědi poškozené, která popisovala praktiky stěžovatele a skutečnosti, které nemohla znát jinak, než z vlastní zkušenosti. Poškozená se nejprve svěřila své nezletilé kamarádce, kterou na návrh obhajoby krajský soud v hlavním líčení vzhledem k jejímu o něco vyššímu věku (15 let) osobně vyslechl. Ta před soudem plně potvrdila svoji výpověď z přípravného řízení a její obsah odpovídá výpovědi poškozené. Následně se poškozená svěřila rovněž ve škole své učitelce, která jako svědkyně vyslechnutá v hlavním líčení uvedla, že tvrzením poškozené věřila, neboť ta uváděla takové podrobnosti, které by si podle jejího názoru dítě nevymyslelo.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky z předchozího řízení a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzované trestné činnosti argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
17. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu