ECLI:CZ:US:2019:2.US.1386.19.1
sp. zn. II. ÚS 1386/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Plzeň, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2019 č. j. 5 To 29/2019-648 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2019 č. j. 3 T 169/2016-638, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 13. 1.2016 podal stěžovatel návrh na přiznání bezplatné obhajoby a ustanovení obhájce. V uvedeném návrhu stěžovatel shrnul svoji finanční situaci, uvedl, že je osobou nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, nedisponuje žádným stálým příjmem či majetkem ke zpeněžení, pouze pobírá podporu v nezaměstnanosti. K uvedenému návrhu připojil stěžovatel mj. i listiny prokazující jeho evidenci na úřadu práce. O návrhu rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku tak, že nárok na bezplatnou obhajobu ani nárok na obhajobu za sníženou odměnu stěžovateli nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatele stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl.
3. Stěžovatel proto podal dne 24. 11. 2016 nový návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, kterou však Okresní soud ve Frýdku-Místku znovu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání. Okresní soud ve Frýdku-Místku poté rozhodl tak, že stěžovatel má nárok na obhajobu bezplatnou.
4. Obhájce stěžovatele podal dne 12. 10. 2018 návrh na přiznání odměny obhájce a hotových výdajů. Tomuto návrhu bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2019 č. j. 3 T 169/2016-638 vyhověno pouze částečně, když obhájci stěžovatele nebyla přiznána odměna za úkony, které činil již od udělení plné moci až do druhého rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby ze dne 24. 11. 2016. Stěžovatel má však za to, že tyto úkony byly nezbytně nutné k řádnému hájení jeho práv. O stížnosti obhájce stěžovatele ze dne 14. 1.2019 bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2019 č. j. 5 To 29/2019-648 tak, že se stížnost zamítá.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je z důvodu napadených rozhodnutí nucen nést náklady svého právního zastoupení sám, přestože prokázal, že je osobou mající nárok na bezplatnou obhajobu. Podle stěžovatele se takové osvobození má vztahovat i na úkony učiněné nutně ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, neboť bez nich by nebylo možné řádně vést obhajobu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. V dané věci se jedná o to, zda pravomocné rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení lze aplikovat na ty úkony, jež byly učiněny obhájcem před přiznáním tohoto nároku. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16, zejména poukazuje na skutečnost, že i nemajetný obviněný má právo na obhajobu a pokud obhájce činí úkony v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu, náleží mu odměna i za úkony, které předcházely podání důvodného nároku na přiznání bezplatné obhajoby.
10. Ústavní soud v citovaném nálezu a poté i v souvisejícím nálezu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2295/16 řešil ústavní stížnost stěžovatelky, jež jako obhájkyně obviněného brojila proti nepřiznání všech jí vyčíslených nákladů. Ústavní soud v této věci vyslovil, že bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny. Jak však též upozornil, "v projednávané věci se jedná nikoliv toliko o ústavně zaručená práva stěžovatelky, ale (především) o právo jejího klienta na obhajobu. Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, jehož vydání je nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy)". Ústavní soud dále konstatoval, že "Ze všech těchto důvodů nelze v projednávané věci rezignovat na ochranu práva na obhajobu, ačkoliv to zde nenáleží přímo stěžovatelce, nýbrž jejímu klientovi. Při rozhodování o odměně stěžovatelky totiž obecné soudy fakticky zasahovaly právě do práv jejího klienta, nemajetného obviněného. Ústavní soud tedy v projednávané věci sice stojí před otázkou, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nicméně k jejímu zodpovězení musí především zkoumat, zda při určování výše odměny stěžovatelky soudy postupovaly tak, aby nedošlo k porušení ústavně zaručených práv jejího klienta na právní pomoc a obhajobu." V nyní projednávané věci podal ústavní stížnost nikoli obhájce, ale ten, jemuž právo na bezplatnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny svědčilo, tedy stěžovatel. Ústavní soud proto s ohledem na shora citovaný nález přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu eventuálního porušení práva stěžovatele na obhajobu, avšak žádné porušení neshledal.
11. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy, zejména soud I. stupně, se podrobně všemi námitkami stěžovatele v souvislosti s judikaturou Ústavního soudu zabývaly. Dne 30. 11. 2015 bylo ve věci vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, toto mu bylo doručeno do výkonu trestu odnětí svobody dne 7. 12. 2015. Následně dne 17. 12. 2015 stěžovatel udělil plnou moc k zastupování své osoby pro toto trestní řízení obhájci Mgr. Pavlu Szkanderovi. První úkon v této věci po převzetí obhajoby učinil obhájce dne 4. 1. 2016, a to sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 13. 1. 2016 podal návrh na přiznání bezplatné obhajoby a ustanovení obhájce v osobě Mgr. Pavla Szkandery. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 5. 2. 2016 č. j. 0 Nt 1030/2016-12 tak, že se stěžovateli nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu a ani nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2016, když stížnost stěžovatele byla zamítnuta. Závěry tohoto soudu nelze podle odůvodnění napadeného usnesení nijak zpochybňovat, neboť usnesení o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu ze dne 5. 2. 2016 č. j. 0 Nt 1030/2016-12 je pravomocné a nebylo zrušeno, např. na základě mimořádného opravného prostředku. S ohledem na pravomocně rozhodnutou věc proto nelze přiznat odměnu obhájci i za úkony, které provedl před tímto rozhodnutím, neboť by byl porušen závěr tohoto rozhodnutí, tedy že v daný okamžik obviněný nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu neměl.
12. Z tohoto důvodu dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že v dané věci nelze aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 848/16 v celém rozsahu, tedy přiznat obhájci odměnu i za úkony, které provedl před podáním prvního návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Úkony, které byly obhájcem provedeny před podáním prvního návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nelze považovat za úkony provedené obhájcem v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu, jak je uvedeno ve zmíněném nálezu, neboť zde chybí podmínka důvodně podaného návrhu na bezplatnou obhajobu, když první návrh obviněného byl pravomocně soudem zamítnut. Uvedená argumentace obecných soudů vychází podle názoru Ústavního soudu z ústavně konformního výkladu citovaného nálezu, a proto není důvod ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu, a to i s ohledem na to, že obhájci byl přiznán nárok na odměnu za úkony, které byly provedeny po podání důvodného návrhu na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou, tedy návrhu ze dne 24. 11. 2016.
13. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu