ECLI:CZ:US:2019:2.US.1445.19.1
sp. zn. II. ÚS 1445/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Igora Olmy, soudního exekutora se sídlem nám. Míru 53/59, Svitavy, zastoupeného Mgr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 7. 2018, č. j. 10 C 32/2018-41, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2019, č. j. 23 Co 366/2018-61, za účasti Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává zejména následující. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 27. 6. 2007, č. j. 67 Nc 7018/2007-3, nařídil exekuci na majetek povinné a pověřil stěžovatele provedením této exekuce. Dne 28. 3. 2008 navštívil povinnou vykonavatel stěžovatele, který s povinnou domluvil dobrovolné úhrady. Povinná na základě této domluvy hradila v pravidelných měsíčních splátkách á 500 Kč, přičemž takto uhradila celkem 51 500 Kč, z toho na náklady stěžovatele částku 11 465 Kč. V průběhu roku 2017 však podala povinná u stěžovatele návrh na odklad a zastavení exekuce, ve kterém argumentovala neplatností exekučního titulu - rozhodčí doložky. Stěžovatel proto exekuci odložil, Okresní soud v Liberci následně nařízenou exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I.), určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že soudní exekutor - stěžovatel - nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). Následně podala povinná u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") proti stěžovateli návrh na vydání platebního rozkazu, ve kterém odkazovala na bezdůvodné obohacení. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit povinné částku ve výši 11 465 Kč (tj. částku odpovídající již vymoženým nákladům exekučního řízení). Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel namítá, že soudní exekutor není pasivně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Exekutor při (ne)vrácení vymoženého plnění nejedná s účastníkem řízení (povinným) v rovném postavení, ale v rámci veřejnoprávního vztahu. Daná věc tedy dle názoru stěžovatele nespadá do pravomoci soudu v civilním řízení.
4. Stěžovatel navíc zastává názor, že náklady exekuce je soudní exekutor povinen vracet povinnému pouze za předpokladu, že tak stanoví soud přímo v exekučním řízní podle §271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Nárok na náklady exekuce je čistě procesního charakteru, a proto vrácení částky poukázané exekutorovi na náklady exekuce se povinný může domáhat pouze v daném exekučním řízení. Za situace, kdy byl stěžovatel pověřen k provedení exekuce v roce 2007, bez možnosti návrh odmítnout, nemůže mu být upíráno právo na spravedlivou odměnu. Rovněž namítá, že příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl podle §271 o. s. ř. zrušen a vymožené náklady tak měl v držení po právu. Povinná měla využít zákonných prostředků ke zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce, i tak by se však měla se svým případným nárokem na náhradu škody obracet na stát, nikoli na stěžovatele. Tuto svoji argumentaci stěžovatel opírá o usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3017/15, podle kterého vrácení nedůvodně zaplacené částky na nákladech exekuce se nelze domáhat v samostatném řízení z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž výhradně podle zákona č. 82/1998 Sb.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto totiž umožňuje Ústavnímu soudu posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se meritorně všemi podanými návrhy, nýbrž koncentrovat se pouze na ty z nich, které mají zjevný ústavněprávní přesah.
6. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Zejména krajský soud totiž svoje závěry řádně odůvodnil a vypořádal se s námitkami, které stěžovatel vznáší i v nyní projednávané ústavní stížnosti (viz odst. 13 - 17 napadeného rozhodnutí krajského soudu). V daném případě tedy nelze v postupu soudů spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, jak tvrdí stěžovatel, neboť soudy své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlily, aniž by pouze formálně odkázaly na příslušná ustanovení zákona [srov. a contrario nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339)]. Jejich hodnocení celé věci (ohledně hrazení nákladů exekuce) pak považuje Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu za ústavně akceptovatelné.
7. S námitkou stran hrazení nákladů exekuce se navíc již podrobně vypořádal i Okresní soud v Liberci v rozhodnutí ze dne 22. 8. 2017, č. j. 67 Nc 7018/2007-28, o zastavení exekuce, když uvádí, že "v souladu s §90 odst. 1 ex. Řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost odměna... Za použití §52 odst. 1 ex. řádu by tyto náklady exekuce měl exekutorovi nahradit procesně neúspěšný účastník.... V daném případě však nelze přehlédnout, že důvodem pro zastavení exekuce je nicotný exekuční titul.... Nicotnost daného exekučního titulu proto nezavinil nejen povinný, ale rovněž ani oprávněný, jemuž proto nelze povinnost k úhradě nároků exekutora uložit. Z titulu svého postavení při provádění exekucí pak nese exekutor současně riziko jejího neúspěšného provedení, které v tomto smyslu nelze přenášet na oprávněného.... Protože zde není účastník, jemuž by bylo možno uložit náhradu nákladů exekuce, nepřiznal exekuční soud pověřenému soudnímu exekutorovi právo na jejich náhradu...".
8. Jako ne zcela případný pak Ústavní soud hodnotí stěžovatelův odkaz na závěry usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3017/15. Předně, již samotná forma rozhodnutí v podobě usnesení vylučuje jeho precedenční povahu. Zatímco totiž meritorní nález precedenční povahu má, mezi usneseními by mohly mít určité precedenční účinky maximálně ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z toho již dříve Ústavní soud dovodil, že povinnost respektovat dřívější rozhodnutí Ústavního soudu se vztahuje primárně a téměř výlučně na nálezy (viz nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Z výše uvedeného vyplývá, že argumentovat právními názory Ústavního soudu obsaženými (často jen jakožto obiter dictum) v jeho odmítacích usneseních je nepříliš případné (srov. nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06).
9. Jakkoliv tedy Ústavní soud vnímá závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 3017/15, na nyní projednávanou věc se naopak jako mnohem příhodnější jeví aplikace závěrů usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1312/17, podle kterého platí, že soudní exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při výkonu pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako úřední osoba, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Stěžovatel byl účastníkem dotčeného řízení, jehož výsledkem jsou právě nyní napadená - pro stěžovatele nepříznivá - rozhodnutí, která se prostřednictvím ústavní stížnosti snaží zvrátit.
10. V každém případě je však třeba zdůraznit, že klíčovým aspektem nyní projednávaného návrhu je bagatelnost rozporované částky. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Nic takového však v nyní projednávaném případě zjištěno nebylo.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu