ECLI:CZ:US:2019:2.US.1461.19.1
sp. zn. II. ÚS 1461/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Nového, zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, AK se sídlem nám. Kinských 7, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 2017 č. j. 18 C 14/2011-290, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 č. j. 16 Co 422/2017-334, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2018 č. j. 16 Co 422/2017-340, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 22 Cdo 4146/2018-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantovaný Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Stěžovatel se žalobou domáhal vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud" nebo "nalézací soud") přikázal ze zaniklého SJM tam specifikované movité věci do vlastnictví stěžovatele (výrok I), do vlastnictví žalované přikázal tam specifikované věci (výrok II sub a.) a závazek stěžovatele vůči jejímu synovi ve výši 1 200 000 Kč (výrok II sub b.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované vyrovnávací podíl ve výši 840 300 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VI). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v převážné části potvrdil výrok II rozsudku obvodního soudu a změnil jej pouze tak, že závazek vůči synovi žalované ve výši 850 000 Kč se přikazuje stěžovateli a ve výši 350 000 Kč se přikazuje žalované (výrok I), výrok III rozsudku obvodního soudu změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované vyrovnávací podíl ve výši 1 700 Kč (výrok II), ve výrocích IV a V prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelem odmítl podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nesprávný úřední postup nalézacího a odvolacího soudu, které měly být způsobeny nerozhodnutím o vnosech stěžovatele do SJM v podobě materiálu a vlastní práce na nemovitosti žalobkyně v celkové hodnotě 3 725 200 Kč. Dále namítá unáhlenost závěru obecných soudů o platnosti dohody o zúžení SJM uzavřenou mezi ním a žalovanou, protože tato smlouva vykazuje znaky lichevní smlouvy, když žalovaná využila špatného zdravotního stavu stěžovatele, přičemž vychází ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4007/2014. Stěžovatel taktéž namítá nesprávné právní posouzení věci Nejvyšším soudem při odmítnutí jeho dovolání. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že rozhodoval na základě špatně a neúplně zjištěného skutkového stavu.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná; v části směřující proti rozhodnutím obvodního a krajského soudu nicméně přípustná není.
5. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna konstatoval, že nevymezí-li dovolatel (stěžovatel), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti, přitom nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na toto stanovisko se odvolává i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.
6. Z obsahu stěžovatelova dovolání, které si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu, se podává, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatel bez hlubšího odůvodnění předpokládá přípustnost dovolání na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4007/2014, zabývající se možnou existencí lichevní smlouvy při zúžení SJM, dále namítá odchýlení odvolacího soudu od nijak nespecifikované judikatury Ústavního soudu a blíže neupřesněné porušení jeho práv dle čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny. Jelikož stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, jeho ústavní stížnost musí být v části směřující proti rozhodnutím obvodního a krajského soudu odmítnuta pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Námitkami týkajícími se věci samé se tudíž Ústavní soud nemůže v této části zabývat.
7. Dále se Ústavní soud zabýval napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, u něhož zkoumal, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a ústavními principy plynoucích z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a nezatížil tím své rozhodnutí libovůlí. Přitom Ústavní soud připomíná, že není "čtvrtou instancí" obecných soudů, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti. Proto v případě, že obecné soudy postupují v souladu s Listinou, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11). Pokud by tak učinil, došlo by k překročení jeho kompetencí.
8. Ústavní soud shledal, že v této části se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud nevybočil z ústavních limitů a neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, odmítl-li jeho dovolání pro vady spočívající v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti (§243c odst. 1 věta první ve spojení s §241a odst. 2 občanského soudního řádu). Napadené usnesení je řádné, srozumitelné, logické, nikoliv svévolné a dostatečným způsobem rozvádí, jakými úvahami se dovolací soud při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
9. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu