ECLI:CZ:US:2019:2.US.1656.19.1
sp. zn. II. ÚS 1656/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JAPEZ, spol. s r. o., se sídlem Jiřího z Poděbrad 858, Hrušovany u Brna, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 940/14, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2019, č. j. 27 Co 23/2019-72, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelka se svým návrhem domáhala, aby soud předběžným opatřením uložil žalované (společnost Hq Project Alfa, s. r. o.) povinnost zdržet se specifikovaných majetkových dispozic k bytové jednotce č. 2 v bytovém domě č. p. 285 v obci Nížkovice. Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2018, č. j. 49 C 160/2018-24, návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl s odůvodněním, že "chování jediného společníka žalovaného z poslední doby svědčí o tom, že obava žalobce o vymahatelnost žalované pohledávky ve výši 1 231 578 Kč je zcela důvodná."
4. K odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností nyní napadeným usnesením takto:
"Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že návrh, jímž se žalobce domáhal nařízení předběžného opatření [...] se zamítá." Krajský soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, pro které by mohlo být předběžné opatření nařízeno, resp. které by odůvodňovaly obavu o výkon případného v budoucnu vydaného exekučního titulu. Odvolací soud zejména uvedl, že inzerovaný prodej bytových jednotek, včetně bytové jednotky č. 2, neprobíhal za nejasných, nepředvídatelných a nestandardních okolností, neboť se jednalo o realizaci podnikatelského (developerského) záměru žalované, jehož si musela být stěžovatelka vědoma již v době, kdy s ní coby zhotovitelka uzavírala smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo dokončení stavebních prací na předmětném bytovém domě.
5. Stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí. Uvádí, že jednání žalované, spočívající v prodeji bytových jednotek, včetně bytové jednotky č. 2, směřuje k tomu, "že v blízké budoucnosti nebude mít žádný majetek, z něhož by bylo možné v případě úspěchu v soudním sporu předmětnou pohledávku uspokojit", z čehož dovozuje naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření. Odvolacímu soudu vytýká, že nezvážil řádně všechny zjištěné rozhodné okolnosti. Napadené rozhodnutí považuje též za překvapivé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud dále ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vyjádřeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena. Návrhy na nařízení předběžného opatření mohou být podávány i opakovaně a výsledná rozhodnutí o nich se mohou lišit, a to v závislosti na vývoji okolností v konkrétním případě.
8. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje jeho zrušení [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17]. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Krajský soud totiž v napadeném rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření dostatečně vysvětlil, o jaké skutečnosti opřel svůj závěr, že tento návrh není opodstatněný. Kromě výše zmíněného komerčního motivu jednání žalované (prodej bytových jednotek byl součástí jejího developerského záměru) krajský soud zdůraznil (srov. bod 17 napadeného usnesení), že nebylo doloženo, že by "žalovaný vůči třetím subjektům neplnil své závazky, či na jeho majetek byla nařízena exekuce." Důvodem pro nařízení předběžného opatření nemohlo být ani zástavní právo váznoucí na bytovém domě, neboť bylo zřízeno zjevně v souvislosti s financováním samotné výstavby předmětné nemovitosti. Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu exces ve shora naznačeném smyslu, který by odůvodňoval jeho kasační zásah.
10. Ústavní soud dále v odkazu na vlastní judikaturu připomíná, že zákonnou dikci pojmu "je-li obava", obsaženého v ustanovení §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nelze vyložit pouze tak, že stačí jen subjektivní pocit stěžovatelky, že chováním žalované by mohl být ohrožen případný výkon rozhodnutí soudu, ale tak, že takovýto subjektivní pocit musí mít reálný základ v existujícím chování žalované, které by mohlo mít za následek ohrožení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 473/05 či usnesení ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 3156/08). Odvolací soud se v napadeném usnesení "existujícím chováním" žalované zabýval, přičemž v něm neshledal žádné důvody pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření ve stěžovatelkou navrhovaném znění. Na tomto závěru nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat, současně však připomíná, že rozhodnutí o předběžném opatření v žádném případě neprejudikuje konečný výsledek sporu ve věci samé.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu