ECLI:CZ:US:2019:2.US.1694.19.1
sp. zn. II. ÚS 1694/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., právně zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019 č. j. 68 Co 64,66/2019-252 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2019 č. j. 17 C 480/2014-238, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2019 č. j. 17 C 480/2014-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 5. 2019, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel nezastoupen advokátem se žalobou u Obvodního soud pro Prahu 10 domáhal odškodnění za poškození zdraví, ke kterému došlo v důsledku náhrady pravého kolenního kloubu a s tím souvisejících zákroků, které podstoupil u žalované Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze dne 6. 6. 2013, 23. 7. 2013 a 10. 1. 2014. Poškození zdraví spatřoval stěžovatel v tom, že po provedení náhrady kolenního kloubu dne 15. 6. 2012 došlo následnými zákroky k tomu, že koleno nemůže vůbec ohnout a musí chodit o berlích a trpí velkými bolestmi. Důvod tohoto následku spatřoval stěžovatel ve špatném usazení náhrady kolenního kloubu, které vyvolalo následné operace. V řízení soud nechal vypracovat znalecký posudek. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele na náhradu škody zamítl rozsudkem ze dne 13. 2. 2018 č. j. 17 C 480/2014-168 a uložil mu povinnost uhradit náklady státu, které v řízení vznikly. Mezi stěžovatelem a žalovanou rozhodl soud prvního stupně tak, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává. Odůvodnil to tím, že rozhodoval dle ustanovení §150 o. s. ř. a shledal u stěžovatele důvody zvláštního zřetele hodné, pro které úspěšné žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když soud přihlédl k charakteru uplatňovaného nároku, jehož podstata je závislá na znaleckém posouzení a k věku žalobce, který je starobním důchodcem.
3. Proti rozsudku podali odvolání jak stěžovatel, tak žalovaná. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 22. 10. 2018 č. j. 68 Co 297,298/2018-217 rozhodl tak, že zamítnutí žaloby ve věci samé potvrdil a výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a žalovanou vrátil zpět k projednání soudu prvního stupně. V novém projednání pak soud na základě instrukce odvolacího soudu vyzval stěžovatele k doložení majetkových poměrů. Protože stěžovatel toto prohlášení o majetku nepředložil, soud prvního stupně usnesením č. j. 17 C 480/2014-238 uložil stěžovateli zaplatit žalované na nákladech řízení částku 91 476 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Podle soudu prvního stupně tím, že nedodal prohlášení o majetku, stěžovatel neprokázal důvod pro použití ustanovení §150 o. s. ř. a soud proto musel o nákladech řízení rozhodnout dle 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle výsledku věci. Stěžovatel má však za to, že v případě §150 o. s. ř. se jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou přenechávající soudu, aby ji dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Kromě majetkových, sociálních a osobních poměrů účastníků je při úvahách o aplikaci §150 o. s. ř. vyžadováno zohlednění všech v daném směru významných okolností sporu. V napadeném usnesení ovšem soud prvního stupně vycházel toliko z toho, že stěžovatel nedoložil majetkové poměry a nezohlednil další okolnosti, jak to učinil dříve v rozsudku ve věci samé, a to zejména fakt, že v řízení šlo o náhradu škody na zdraví a že rozhodnutí soudu o věci samé záviselo na znaleckém posouzení. Nezohlednil ani to, že stěžovatel je důchodce a že je zcela invalidní. Samotné majetkové poměry nejsou jediným předpokladem pro aplikaci §150 o. s. ř.
5. Dále stěžovatel namítá, že nebyl v řízení zastoupen a nemá právní vzdělání. Stěžovateli vůbec nebylo soudem sděleno, o jak vysokou částku nákladů se jedná. Tato částka nezazněla na žádném jednání a nebyla ani uvedena v rozsudku či ve výzvě soudu stěžovateli k vyplnění prohlášení o majetkových poměrech. Z odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2019 č. j. 17 C 480/2014-238 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2019 č. j. 17 C 480/2014-244, i z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 64,66/2019-252 ze dne 27. 3. 2019, vyplývá, že stěžovatel v odvolání brojil zejména proti výroku o zamítnutí žaloby, který ale už byl pravomocný, a žádal revizní znalecký posudek a nepřiznání odměny znalci. Z odvolání stěžovatele je tedy zjevné, že vůbec netušil, v jaké procesní situaci se právě nachází a jaké z toho pro něj plynou důsledky. Stěžovatel má za to, že měl být soudem před rozhodnutím o náhradě nákladů žalované poučen o jejich výši, a že když podal odvolání, které vůbec nezahrnovalo argumentaci ohledně nákladů řízení žalované, poučen o svém právu zvolit si zástupce k ochraně svých zájmů. Byl to pouze soud, kdo věděl, že stěžovateli hrozí, že bude muset uhradit částku bezmála sto tisíc korun a kdo věděl, jaký význam pro jeho rozhodnutí má vyplnění majetkového přiznání. Stěžovatel sám, jako právní laik, nepředpokládal, že by soud mohl při svém rozhodnutí o nákladech řízení zcela odhlédnout od toho, co sám již jednou zohledni, tedy že žaloba byla závislá na znaleckém posouzení, že jejím předmětem byla náhrada škody, tedy řízení, které je osvobozeno od soudního poplatku a že stěžovatel je starobním důchodcem.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Stěžovatelem napadené rozhodnutí se týká otázky nákladů řízení. S touto problematikou je Ústavní soud ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován, avšak obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014].
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení pak platí i pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (sp. zn. I. ÚS 389/05).
9. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích mimo jiné konstatoval, že i v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, a úvaha k němu vedoucí musí být, byť stručně, odůvodněna; jinak zpravidla dochází k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), nález sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581) či nález sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257)].
10. Úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. sp. zn. III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05, IV. ÚS 1391/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 2658/10, III. ÚS 1840/10, I. ÚS 3607/12, IV. ÚS 2259/13). Rozhodování o nákladech řízení je totiž součástí řízení jako celku, a proto i na něj dopadají požadavky spravedlivého (řádného) procesu.
11. V případě stěžovatele obecné soudy nakonec neshledaly podmínky a důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Po zrušení původního rozhodnutí o nákladech řízení byl stěžovatel řádně vyzván soudem prvního stupně, aby doložil své majetkové poměry, což neučinil, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Rozhodující soudy tudíž neměly povědomost o jeho skutečných majetkových poměrech, neboť sama skutečnost, že je starobním důchodcem, nemusí znamenat, že je současně nemajetný. I když nemajetnost nemusí být jediným a rozhodujícím kritériem při rozhodování o aplikaci §150 o. s. ř., přece jen se jedná o kritérium, které je nutno vzít v potaz již z toho důvodu, že druhý účastník řízení (v daném případě fakultní nemocnice) má právo na náhradu nákladů dle úspěchu ve věci, a bylo by značně nespravedlivé, pokud by na jeho úkor byly náklady posouzeny dle §150 o. s. ř. bez ohledu na majetkovou situaci protistrany.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu