ECLI:CZ:US:2019:2.US.1713.19.1
sp. zn. II. ÚS 1713/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, advokátkou se sídlem Ostrovského 253, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, č. j. 14 To 125/2019-124, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2019, č. j. 6 PP 322/2018-110, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených se zejména podává, že okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť dospěl k závěru, že z podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel nesplnil podmínku spočívající v předpokladu vedení dalšího řádného života. Následná stížnost stěžovatele ve smyslu §141 a násl. trestního řádu byla nyní rovněž napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí organu veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. právě nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
5. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen je-li soudy podaný výklad výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
6. Jak je přitom vidno i z ústavní stížnosti, stěžovateli je judikatura Ústavního soudu vztahující se ke kritériím a podmínkám podmíněného propuštění podle ustanovení §88 tr. zákoníku známa; ostatně sporné je v jeho případě toliko splnění předpokladu vedení dalšího řádného života. Ovšem i s touto podmínkou se zejména krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vypořádal ústavně konformním způsobem, a to i při zohlednění východisek zastřešujícího nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018.
7. Krajský soud totiž předpoklad dalšího řádného života stěžovatele neposuzoval takřka výlučně na základě jeho minulého chování, jak stěžovatel tvrdí, ale zaměřil se na to, zda si stěžovatel pro svůj řádný život mimo výkon trestu vytvořil dostatečné podmínky, a to zejména s ohledem na jeho rozsáhlé dluhové zatížení. Přitom zjistil, že tomu tak není. Krajský soud vytkl, že stěžovatel zejména nevykonal ve výkonu trestu žádný program, který by jej naučil zvládat krizové finanční situace a ani nenavázal kontakt s Probační a mediační službou.
8. Krajský soud - jak výslovně ve svém rozhodnutí zmínil - u stěžovatele podmíněné propuštění obecně nevyloučil, nýbrž poskytl mu čas a prostor na to, aby se na řádný život lépe připravil. Samotné získání sedmi kázeňských odměn či dodržení kázně totiž ještě neznačí stěžovatelovu změnu postoje k jím opakovaně páchané zejména majetkové trestné činnosti, když ani předchozí podmíněné propuštění stěžovatele dostatečně nemotivovalo k lepšímu životu a struktura jím páchané trestné činnosti se i přesto zásadně nezměnila (kdy opak stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí). Toto východisko pak ani podle Ústavního soudu není dostatečně zpochybňováno ani tím, že stěžovatel má podle svého oprávnění příslib zaměstnání, že na něj bude dohlížet a pomáhat mu jeho matka, nebo že se i ve výkonu trestu odnětí svobody snaží platit výživné na svoji dceru. Ani stěžovatel ostatně netvrdí, že by tyto skutečnosti - svědčící jinak o jeho snaze napravit se, kterou krajský soud nezpochybnil - byly dostatečnou zárukou, že zvládne své finanční obtíže.
9. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně - což činil již v řízení před obecnými soudy - na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), pak ani podle Ústavního soudu obecné soudy při jeho hodnocení nepochybily, neboť nevystavěly prognózu řádného života stěžovatele po propuštění na společenské nebezpečnosti jím páchané trestné činnosti.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu