ECLI:CZ:US:2019:2.US.1774.19.1
sp. zn. II. ÚS 1774/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., právně zastoupeného Mgr. Janem Kubečkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 19, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 11 Tdo 49/2019 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 12 To 182/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 10 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 16 T 81/2016 byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bodě 1. rozsudku), přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku) a dále zločinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 3. rozsudku). Za toto jednání mu byl uložen podle §287 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Dále byl stěžovateli uložen podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaných věcí v podobě převážně ve výroku konkretizovaných chemických látek a tablet. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený nezletilý odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestné činnosti se měl stěžovatel dle výrokové části rozsudku dopustit tím, že měl neoprávněně v několika případech objednat na internetu ze zahraničí návykové látky (body 1. a 2.) a že neoprávněně podával v nezjištěných intervalech a množství, svému nezletilému synovi přesně nezjištěné léky a návykové látky s odůvodněním že slouží na "chytrost a sílu", nebo "na spaní", kdy tyto rozdrcené aplikoval nezletilý nazálně, bylo mu po nich nevolno a po poslední návštěvě vzala nezletilého jeho matka k lékaři. Přitom si stěžovatel musel jako rodič a též jako vysokoškolsky vzdělaná osoba v oboru organické chemie být vědom, jaký vliv tyto látky mohou mít na nezletilého, který trpí lehkou mentální retardací a atypickým autismem, že mohou deformovat jeho zdravotní stav, psychickou a fyzickou pohodu a myšlení, budoucí vývoj a nezletilý se může stát na jejich užívání závislý a vzhledem k důvěře a autoritě v otce může považovat zneužívání těchto látek za přirozenou součást života (bod 3.).
3. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel a poškozený nezletilý (prostřednictvím ustanovené zmocněnkyně) odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že obě odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Dovolání stěžovatele poté odmítl Nejvyšší soud usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle jeho závěru skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání stěžovatele v takovém rozsahu, jako to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ze strany odvolacího soudu ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti. Stejně tak není dána existence vady spočívající v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu, který by byl ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výpověď jeho nezletilého syna je pouze zprostředkovaná (přes sociální pracovnici), nemůže tedy sloužit jako důkaz proti němu a rozporuje i popis skutku pod bodem 3. odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel se domnívá, že soudy tvrzený řetězec usvědčujících nepřímých důkazů a jejich rozumná interpretace připouští opačné a rozumné vysvětlení vedoucí v jeho prospěch a tedy ke zproštění obžaloby v jejím 3. bodě.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou, hodnotily všechny důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a řádně vysvětlily, proč některé navrhované důkazy neprovedly (např. výslech nezletilého nedoporučili znalci). Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu