ECLI:CZ:US:2019:2.US.1802.19.1
sp. zn. II. ÚS 1802/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Oldřicha Fojtíka a 2) Ing. Zdeňka Nešpora, oba zastoupeni JUDr. Petrem Dítě, LL. M., advokátem, sídlem Horní náměstí 12/19, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019 č. j. 23 Cdo 152/2019-546, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 3 Cmo 44/2017-518 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 15 Cm 4/2013-483, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny na veřejné projednání, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti.
2. Stěžovatelé se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") proti 1) VOP CZ, s. p., IČ: 00000493 a 2) Vojenskému technickému ústavu, s. p., IČ: 24272523, domáhali určení výše přiměřené odměny za užití užitného vzoru č. 20823 "Naváděcí štít zejména pro radiální ventilátory"(dále jen "UV"), při výrobě každého jednoho kusu filtroventilačního zařízení vyrobeného za použití UV, který vytvořili jako zaměstnanci a se zaměstnavatelem dne 18. 5. 2010 uzavřeli smlouvu č. 2/VZN/2010 o vyplacení odměny za vytvoření UV ve výši 4 000 Kč (každému 2 000 Kč). Stěžovatelé souhlasili s jednorázovou odměnou, která jim byla vyplacena v nejbližším výplatním termínu mezd zaměstnavatele, a prohlásili, že vyplacením odměny jsou vzájemná práva a povinnosti zcela a bezezbytku vypořádána. Stěžovatelé souhlasili se zápisem užitného vzoru do národní databáze užitných vzorů s účinností od 26. 4. 2010 pod č. 20823 Úřadem průmyslového vlastnictví a platnost ochrany uplynula dne 9. 3. 2014, dále nebyla prodloužena. Městský soud jejich žalobu o uložení povinnosti žalovanému 1) zaplatit za každé užití UV stěžovatelům odměnu ve výši 11 310 Kč zamítl rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 15 Cm 4/2013-483, protože neshledal naléhavý právní zájem na určení. Výrokem II. řízení zastavil ve vztahu k žalovanému 2) a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalovaným 1), 2) a státu.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 3 Cmo 44/2017-518 potvrdil napadené rozhodnutí městského soudu a změnil výrok o náhradě nákladů řízení žalovaného 1). Za řízení před Vrchním soudem přiznal žalovaným 1) a 2) náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 23 Cdo 152/2019-546 odmítl dovolání stěžovatelů dle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že v něm uvedené námitky nejsou schopny založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a z části nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 občanského soudního řádu. Dále do části výroku rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení nejsou námitky přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s obsahem jejich určovací žaloby, kterou pouze žádali soud o určení výše odměny vůči zaměstnavateli. Stěžovatelé jsou totiž přesvědčeni, že když zaměstnavatel nabídku užitného vzoru přijal, užitný vzor UV 20823 využíval a měl z něj přínos, mají nárok na odměnu podle zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích"). Po jednom roce využívání užitného vzoru UV 20823 zaměstnavatelem stěžovatelé požádali o vyplacení přiměřené odměny dle §9 odst. 4 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, vyplacená odměna ve výši 4 000 Kč byla jen za samotné vytvoření UV. Zaměstnavatel protahoval jednání o mimosoudním vypořádání, proto určovací žalobu podali, aby nedošlo k promlčení jejich nároku. V době podání žaloby neznaly rozsah výroby, o počtu vyrobených kusů zařízení se stěžovatelé dozvěděli až v průběhu soudního jednání.
6. Porušení základních práv stěžovatelů se měly obecné soudy dopustit tím, že žalobu nespravedlivě zamítly z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na určení. Stěžovatelé vytýkají městskému soudu, že nepostupoval nestranně a nezávisle, ze čtyř znaleckých posudků vybral dva, které byly ve prospěch zaměstnavatele. Důkazní návrhy stěžovatelů zamítl, aniž by je provedl (neakceptoval předložené znalecké posudky soudních znalců Ing. Musila a Ing. Kratochvíla). Soud chybně stanovil ekonomický přínos za užití UV v jejich neprospěch.
7. Nesprávné právní posouzení shledávají stěžovatelé i ve výrocích o nákladech řízení, když žalovaný 1) tvrdil, že v řízení není pasivně legitimován a jeho právním nástupcem je žalovaný 2), což se ale v řízení nepotvrdilo a soud vůči němu řízení zastavil. Dle přesvědčení stěžovatelů soud stranil zaměstnavateli 1) a nevzal v úvahu, že nepravdivě písemně uvedl, že došlo k právnímu nástupnictví jiného subjektu, který vstoupil do řízení a také jemu musí nahradit náklady řízení. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud konstatoval, že byla porušena jejich ústavně garantovaná práva a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, je přípustná [s přihlédnutím k právním závěrům obsaženým v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (ze dne 29. 3. 2011 U 3/60 SbNU 777); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz] a byla podána včas. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 4/2013, s nímž koresponduje výše uvedené shrnutí, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.
10. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, bylo v rozporu s §132 občanského soudního řádu tak, jak tvrdí stěžovatelé. Návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování znaleckými posudky, výslechy soudních znalců, na ustanovení výzkumného ústavu a zadání dalšího znaleckého posudku, městský soud zamítl jako nadbytečné a svůj závěr řádně odůvodnil (str. 8). Vrchní soud přezkoumal rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Městský soud měl pro své rozhodnutí k dispozici skutková zjištění v dostatečném rozsahu, tento stav se nezměnil, proto po jejich přezkoumání je vrchní soud převzal jako věcně správná. Skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech a jejich navazující právní závěry nelze považovat za nerozumné, svévolné či jakkoli excesivní. To přitom platí i ve vztahu k zjištění, že není dán naléhavý právní zájem na určení. Vrchní soud se v odůvodnění vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů uplatněnými v odvolání a zákonným způsobem odůvodnil celé své rozhodnutí (§157 občanského soudního řádu), a to zejména v otázce právního hodnocení městského soudu, zejména pokud jde o posouzení otázky, zda byla na místě žaloba určovací a zda stěžovatelům vzniklo právo na dodatečné vypořádání (§9 odst. 4 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích) ze zjevného nepoměru mezi již vyplacenou odměnou na straně jedné a přínosem dosaženým pozdějším využitím nebo jiným uplatněním UV na straně druhé, k čemuž nedošlo s ohledem na krátkou dobu, po kterou byl UV užíván. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti a je preventivní povinností, když nedošlo ještě k jejímu porušení. V daném případě se soudy shodly na závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (srov. např. rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1391/2004, 26 Cdo 2622/2004).
11. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů, že jsou nespravedlivě zavázáni hradit náklady řízení i žalovanému 2), o kterém tvrdil žalovaný 1) podáním ze dne 10. 5. 2013 (č. l. 24), že je jeho právním nástupcem. Z obsahu spisu vyplynulo, že při jednání dne 2. 9. 2014 stěžovatelé prostřednictvím právního zástupce navrhli, aby na straně žalovaného dle §92 odst. 1 občanského soudního řádu přistoupil Vojenský technický ústav, s. p. IČ: 24272523 (č. l. 89). Městský soud usnesením ze dne 17. 9. 2014 č. j. 15 Cm 4/2013-98 připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil další žalovaný 2). Městský soud i vrchní soud, proto správně rozhodovaly o náhradě nákladů řízení vzniklých na straně obou žalovaných. V přístupu obecných soudů ke stěžovatelům a žalovaným 1) a 2) neshledal Ústavní soud jakoukoli nerovnost a je bez pochyb, že jejich věc byla obecnými soudy řádně projednána. Postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí pak nelze v žádném případě označit za svévolný, nepřiměřený či jinak se spravedlnosti příčící. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v daném případě postupovaly v souladu s ústavními principy dle čl. 36 a násl. Listiny a právo stěžovatelů na soudní ochranu tak nebylo dotčeno.
12. V dané věci stěžovatelé navrhli zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, aniž by uvedli jakoukoli námitku či ústavněprávní argumentaci při posouzení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud nejprve posuzoval dovolání stěžovatelů z hlediska přípustnosti dovolání dle §237 až 238a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že stěžovatelé neoznačili žádné rozhodnutí, jehož vyřešená právní otázka by měla být nyní posouzena jinak; z dovolání není ani zřejmé, na řešení jaké otázky procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z jeho obsahu. Hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a jejich námitky vznesené vůči skutkovým zjištěním, které byly učiněny ze znaleckých posudků, přípustnost dovolání nemohou založit. Námitky stěžovatelů vůči části rozhodnutí o nákladech řízení nejsou přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl dle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
13. Ústavní soud uzavírá, že ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další]. Na základě výše uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci a v žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání.
14. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu