ECLI:CZ:US:2019:2.US.191.19.1
sp. zn. II. ÚS 191/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t.č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem, se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2018 č. j. 4 To 627/2018-3639 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2018 č. j. 5 T 75/2014-3611 a proti postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí o návrhu na delegaci věci jinému soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2018 č. j. 5 T 75/2014-3611 bylo rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. Milan Kučera, Ph.D. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. n. 5 T 75/2014 v trestní věci stěžovatele. Na základě stížnosti stěžovatele bylo vydáno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2018 č. j. 4 To 627/2018-3639, jímž byla tato stížnost zamítnuta. Krajský soud vysvětlil, proč nedospěl k závěru o vyloučení předsedy senátu z vykonávání úkonů trestního řízení ve stěžovatelově věci a dále se v odůvodnění, avšak bez výslovného vyjádření ve výroku rozhodnutí, zabýval i stěžovatelovým návrhem k provedení delegace věci a k tomu uvedl následující: "Obžalovaný se také mýlí, pokud dovozuje, že trestní řízení vedené proti němu pro jednání, jehož se měl dopustit vůči místopředsedovi Okresního soudu v Českých Budějovicích Jurmanovi, by mělo základní důvod, pro který by předseda senátu Kučera nemohl projednávat jinou jeho trestní věc. Důležité důvody, pro které byla věc obžalovaného týkající se vyhrožování Jurmanovi přikázána jinému než místně příslušnému soudu, se vztahovaly výlučně na onu věc, jež byla odňata a přikázána jinam. Tyto důvody však nelze vztahovat na jakékoli jiné kauzy, v nichž žádný soudce jako účastník řízení nefunguje. Měla-li by platit konstrukce nabízená obžalovaným, pak by to ad absurdum dovedeno znamenalo, že při nápadu jakékoli věci by muselo být provedeno rozsáhlé šetření napříč všemi dříve napadlými kauzami, v nichž by bylo zjišťováno, zda některý ze soudců příslušného soudu není účastníkem řízení, popřípadě se nezná s někým, kdo účastníkem řízení je. Vzhledem k tomu, že soudci žijí v reálném světě a mají stejně jako kterýkoli jiný jedinec rodinné a společenské vazby, nebylo by zřejmě možno nikdy dosáhnout situace, aby některý ze soudců soudu neznal někoho, kdo je u téhož soudu účastníkem řízení. Při platnosti konstrukce obžalovaného by to znamenalo, že žádný soud by nikdy nemohl projednávat věci, k nimž je příslušný, a tyto by pravidelně musely být delegovány kamsi daleko. Jinak řečeno, není vhodné, aby Okresní soud v Českých Budějovicích projednával trestní věc, v níž je poškozeným soudce téhož soudu Jurman, ovšem neexistuje žádný důvod, proč by soud v Českých Budějovicích nemohl projednávat jakékoli jiné věci, včetně nyní řešené kauzy obžalovaného, v níž Jurman ani jakýkoli jiný soudce téhož soudu nikterak nefiguruje. Není ani žádný důvod, aby orgán činný v trestním řízení počal být automaticky nezpůsobilým k dalšímu řešení kauzy účastníka, který v jejím průběhu podá na osobu činnou v takovém orgánu civilní žalobu, dopustí se vůči ní neslušnosti, přestupku či trestného činu. Takové počínání účastníka totiž zpravidla není motivováno ničím jiným, než snahou dosáhnout výměny osoby činné v takovém orgánu a vyvolat s tím související prodlevy v řešení kauzy. Ad absurdum dovedeno by si pak účastník řízení takovým počínáním mohl řešitele své kauzy de facto libovolně vybírat, popř. ji permanentně blokovat."
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že má pochyby o nestrannosti soudce JUDr. Milana Kučery, Ph.D., neboť Mgr. Miroslav Jurman, jakožto místopředseda Okresního soudu v Českých Budějovicích, jež je poškozeným v jiném trestním řízení v důsledku tvrzeného trestněprávního jednání ze strany stěžovatele, je zároveň jeho kolegou a nadřízeným. Pokud tedy příslušné soudy v jiné projednávané věci - k vlastnímu návrhu samosoudce Okresního soudu v Českých Budějovicích - vyhověly návrhu na delegaci věci, pak se stěžovatel domníval s ohledem na princip předvídatelnosti soudního rozhodování, že by mělo být obdobně postupováno i v této jeho věci. Stěžovatel dále namítá a upozorňuje, že ani v jednom z ústavních stížností napadených rozhodnutí nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na delegaci věci dle §25 trestního řádu. Toto pochybení nenapravil ani Krajský soud v Českých Budějovicích při svém rozhodování tím, že stěžovatelovu stížnost zamítl, aniž by současně samostatným výrokem jakkoliv rozhodl o delegaci věci. Stěžovatel se domnívá, že napadaná rozhodnutí obou soudů jsou v extrémním rozporu s požadavky práva na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatele soudy svá rozhodnutí odůvodnily rozsáhlým a sofistikovaným způsobem, avšak tímto postupem spíše došlo k zahlazení zřejmé nespravedlnosti.
4. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že obecné soudy řádně nereagovaly na jeho návrh na delegaci věci a nevydaly v té věci samostatný výrok, Ústavní soud dospěl k závěru, že je tato námitka zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Ústavní soud dává za pravdu stěžovatelovu názoru, že by bylo vhodnější, aby obecné soudy výslovně vyjádřily ve svém výroku svůj závěr o neprovedení delegace věci. Obecné soudy se však fakticky návrhem stěžovatele zabývaly a jak je výše (v bodě 2) uvedeno, tak velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč v jeho případě není na místě k delegaci jinému soudu přistoupit. Proto Ústavní soud s přihlédnutím k celému odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že námitky oproti postupu soudů, které nevydaly samostatný výrok o návrhu na delegaci věci, nemají ústavní rozměr.
6. Ústavní stížnost stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí o nevyloučení soudce v jeho věci je pak návrhem nepřípusným ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III.ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
9. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného soudce zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto v této části Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z již ustálené rozhodovací praxe.
10. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v.r.
předseda senátu