ECLI:CZ:US:2019:2.US.195.19.1
sp. zn. II. ÚS 195/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Ivany Nechvátalové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 4569/2017-336, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017 č. j. 23 Co 139/2017-298 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2016 č. j. 19 C 104/2012-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v její civilní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Dopisem ze dne 15. 6. 2012 doručeného v 11:35 hodin sdělila zaměstnavatelka (Základní škola XX, dále také "žalovaná") stěžovatelce, že ji "s účinností ke dni doručení" odvolává z funkce zástupkyně ředitelky školy, dopis byl doručen na pracovišti.
3. Dopisem ze dne 15. 6. 2012, doručeného stěžovatelce v 11:37 hodin žalovaná sdělila stěžovatelce, že jí v návaznosti na odvolání z funkce zástupkyně ředitelky školy dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), neboť pro stěžovatelku nemá jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
4. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012. Žalobu odůvodnila tím, že v době odvolání z funkce zástupkyně ředitelky školy bylo u žalované volné místo učitele matematiky a že v průběhu prázdnin 2012 žalovaná propustila 8 učitelů a 6 nových přijala (z toho dva na matematiku). Není proto pravdivé, že pro stěžovatelku nebylo "další uplatnění jako učitele". Výpovědi předcházela napjatá atmosféra, kterou vyvolala ředitelka školy poté, co dne 16. 4. 2012 byl na e-maily zaměstnanců zaslán anonym (podle stěžovatelky poté nastal "teror", který se dá nazvat šikanou ze strany ředitelky). Učitele pak ředitelka obviňovala z autorství anonymu, vyžadovala po nich také podpis prohlášení, že ze strany ředitelky nejsou šikanováni. Vůči osobě stěžovatelky se to dále projevilo tím, že byla nucena podepsat nový platový výměr bez osobního ohodnocení, písemným upozorněním na pochybení v řídící činnosti, dvěma vytýkacími dopisy, jejichž obsah je nepravdivý a vykonstruovaný (vše s upozorněním na možnost výpovědi), a zrušením přístupového hesla na webové stránky. Nátlak ze strany ředitelky pokračoval i poté, co stěžovatelka projevila zájem na škole setrvat jako řadová učitelka po zrušení jejího pracovního místa.
5. Obvodní soud nejprve žalobě dne 17. 10. 2014 č. j. 19 C 104/2012-160 vyhověl, protože dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod výpovědi z pracovního poměru podle §73a odst. 2 a §52 písm. c) zákoníku práce. Žalovaná se proti rozsudku odvolala a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že učiněné závěry nemají oporu ve skutkovém stavu, k jehož zjištění nebylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.
6. Obvodní soud nyní napadeným rozsudkem žalobu o určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou stěžovatelce dne 15. 6. 2012 je neplatné, zamítl a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky došlo k situaci, kdy se stala nadbytečnou, a tedy bylo možné s ní rozvázat pracovní poměr podle §52 písm. c) zákoníku práce. Proti tomu podala stěžovatelka odvolání.
7. Městský soud rozsudek obvodního soudu svým rozsudkem označeným výše potvrdil. Změnil pouze nákladový výrok. Zcela se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že ke dni výpovědi skutečně žalovaná stěžovatelce nemohla (vzhledem k její kvalifikaci a zdravotnímu stavu) nabídnout žádné jiné volné pracovní místo. Nebylo pak povinností žalované nabídnout stěžovatelce místo učitelky na prvním stupni.
8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 pod sp. zn. 21 Cdo 4569/2017 dovolání stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je věcně správný, neshledal v něm ani jiné vady a podrobně svůj rozsudek odůvodnil.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud postupoval vadně, když se odklonil od své judikatury, převzal vadnou argumentaci obvodního soudu a dospěl tak k nesprávným skutkovým závěrům. Postup ředitelky byl podle ní zcela v rozporu s dobrými mravy a účelový.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka neuspěla se svojí žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Jakkoliv stěžovatelka podrobně namítá, že ze strany ředitelky školy docházelo k jednání, které označila až jako "teror", a popsala situaci, která výpovědi předcházela, nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno toliko právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Je to právě Nejvyšší soud, kdo odpovídá podle čl. 92 Ústavy za sjednocování judikatury obecných soudů včetně jejich rozhodování. Ústavní soud nemůže vyloučit vady v rozhodnutích obecných soudů, podstatné ale je, zda dosáhly rozměrů porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k extrémnímu pochybení ze strany obecných soudů nedošlo.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu