ECLI:CZ:US:2019:2.US.1997.18.2
sp. zn. II. ÚS 1997/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavních stížnostech stěžovatele JUDr. Václava Mlnáříka, Ph.D., se sídlem Politických vězňů 19, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka ProTec servis Česká republika s. r. o., se sídlem Na Roli 2260/19, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. dubna 2018 č. j. KSLB 57 INS 18901/2016-P3-6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. dubna 2018 č. j. KLSB 86 INS 15150/2014-P8-6 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. dubna 2018 č. j. KLSB 86 INS 15150/2014-P9-4, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhuje zrušení výše specifikovaných usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "insolvenční soud"). Domnívá se, že postupem insolvenčního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také jeho právo na rovnost před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. dubna 2018 č. j. KSLB 57 INS 18901/2016-P3-6, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1997/18. Dále podal ústavní stížnosti proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 10. dubna 2018
č. j. KSLB 86 INS 15150/2014-P8-6, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1998/18. Následně podal ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 10. dubna 2018 č. j. KSLB 86 INS 15150/2014-P9-4, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1999/18. Na základě usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 10. července 2018 byly tyto tři stížnosti spojeny ke společnému řízení v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). V případě předmětných stížností totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel samostatnými podáními (téměř totožnými) napadl tři usnesení insolvenčního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o změně insolvenčního věřitele v řízeních vedených u insolvenčního soudu. Z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení pod spisovou značku II. ÚS 1997/18.
3. Stěžovatel je insolvenčním správcem společnosti ProTec servis Česká republika s. r. o. (dále jen "společnost ProTec servis"). Ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí, kterými insolvenční soud rozhodl o změně insolvenčního věřitele v řízeních vedených u insolvenčního soudu tak, že na místo tří původních věřitelů vstupuje do řízení jediná nabyvatelka tří pohledávek, obchodní korporace PPF London LTD., sídlem Office Q, 35a Astbury Road, London, England, SE 15 2 NL (dále jen "společnost PPF London").
4. Postup považuje stěžovatel za zneužití procesní úpravy, které dovozuje zejména z nemajetnosti společnosti PPF London, personálního propojení všech přihlášených věřitelů a společnosti PPF London, propojení všech subjektů prostřednictvím právního zástupce a absence komerčního úmyslu daného jednání. Za stěžejní považuje, že společnost PPF London je dle veřejně dostupných účetních závěrek zcela bez majetku, nevyvíjí žádnou aktivitu a zcela zjevně tak nebude schopna dostát případné povinnosti platit náhradu nákladů řízení v případě jejího neúspěchu.
5. Tím, že insolvenční soud povolil vstup společnosti PPF London do řízení, bylo podle stěžovatele porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, protože stěžovateli byla odepřena spravedlnost. Ta mu byla odepřena také tím, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, ačkoliv to povaha věci vyžadovala. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, když rozhodnutími soud zjevně zvýhodnil majetkové zájmy jednoho věřitele před stěžovatelem. Dále stěžovatel namítá, že jeho věc nebyla spravedlivě projednána ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neboť napadenými rozhodnutími projevil insolvenční soud přepjatý formalismus.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným"", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS.441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím insolvenčního soudu. Hlavní námitkou stěžovatele je, že insolvenční soud pochybil, když vydal rozhodnutí, kterými byli změněni věřitelé v insolvenčním řízení. Postup považuje za formalistický. Okolnost, že stěžovatel se závěry insolvenčního soudu nesouhlasí, sama o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního insolvenčního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). Proces interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Je nutno současně vzít v úvahu, že insolvenční řízení je řízením specifickým (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/12 a nález sp. zn. Pl. ÚS 23/14); ústavnost jeho úpravy je nutno hodnotit předně jako jeden celek, byť tvořený jednotlivými a v různých fázích na sebe navazujícími řízeními. Tedy nikoli pouze jako soubor procesních úkonů, rozhodnutí a dílčích řízení, probíhajících v jeho rámci, popř. v souvislosti s ním, jako je tomu v případě sporů vyvolaných insolvenčním řízením, tedy sporů incidenčních (§140 odst. 1 insolvenčního zákona), případně sporů "ostatních" (§140 odst. 2 insolvenčního zákona). Ústavní soud v daném případě, kdy stěžovatel napadá dílčí rozhodnutí insolvenčního soudu, neshledává nic, co by práva stěžovatele zasahovalo takovým způsobem, aby byla dána nutnost ingerence Ústavního soudu do probíhajícího řízení.
10. Ke stěžovatelově námitce neodůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu Ústavní soud dále připomíná obecná východiska pro odůvodňování rozhodnutí. Obecně platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Ústavní soud již mnohokrát obecné soudy upozornil, že rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti rozhodování. Tomuto obecnějšímu východisku nicméně neodporuje ani skutečnost, že v zájmu rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Ústavní soud se ve své judikatuře obsáhle věnoval ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., který se týká právě rozhodnutí, která nevyžadují žádná odůvodnění (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018). Přezkum ze strany Ústavního soudu se v daném případě procesního rozhodnutí omezuje pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle, tedy zda hlediska, na základě kterých věc posuzoval, nejsou evidentně nepřiléhavá (iracionální). Tomuto obecnějšímu východisku neodporuje ani skutečnost, že v zájmu na rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Jedná se např. o takové usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení o věcné příslušnosti. Možnost neodůvodňovat písemné vyhotovení usnesení je nicméně ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. nad rámec výslovně zmíněných případů značně redukována. Zjednodušeně vyjádřeno, jde o případy nemeritornícho usnesení, kterým přes reálnou možnost vyjádření nesouhlasu účastníci neodporují (např. je souhlasně navrhují), nebo procesního usnesení, jež se týká vedení řízení, jestliže není přípustný opravný prostředek. Pak není potřeba "vypořádávat" rozdílné návrhy účastníků nebo spornou (složitou) procesní situaci, nejde-li o podstatný zásah do účastníkových práv a absence odůvodnění tak nedává rozhodnutí punc libovůle, resp. vybočení z mezí ústavnosti (např. neodůvodnění použití tzv. soudcovského uvážení). To se v posuzované věci nestalo, a proto ani této námitce stěžovatele, že neodůvodněným rozhodnutím soud rozhodl o změně věřitelů v řízení, a tím porušil jeho ústavně garantovaná práva, nelze dát za pravdu.
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu