ECLI:CZ:US:2019:2.US.2081.17.1
sp. zn. II. ÚS 2081/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., právně zastoupené Mgr. Robertem Rotreklem, advokátem se sídlem Brno, Milady Horákové 329/26, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2016 č. j. 12 T 184/2015-349, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 4 To 330/2016-391 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 7 Tdo 378/2017- 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti k náhradě škody poškozené ve výši 2 000 000 Kč, z toho 1 800 000 Kč společně a nerozdílně s D. K. a R. Z., jimž byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 1 T 7/2012. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok, kterým byla stěžovatelka podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby pro další tři dílčí skutky (útoky) žalovaného trestného činu podvodu a poškození ve vztahu k těmto útokům byli odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
3. Zločin podvodu spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku v podstatě v tom, že stěžovatelka v době od 16. 12. 2010 do 2. 5. 2011 jako jednatelka XXX, (realitní kancelář) s využitím nepravdivých informací týkajících se prodeje bytů a rodinných domů, údajně pocházejících z majetku Komerční banky, a. s., jakožto exekučně zabavených, nabízela tyto nemovitosti zájemcům a uzavírala v pozici zprostředkovatele smlouvy o složení zálohy. Zájemcům v rozporu se skutečností sdělovala, že má uzavřenou smlouvu o zprostředkování prodeje s Komerční bankou. Konkrétně uzavřela s poškozenou S. ve výroku odsuzujícího rozsudku specifikované smlouvy o složení zálohy a přijala na jejich podkladě na účet realitní kanceláře dne 16. 12. 2010, v březnu 2011 a 2. 5. 2011 celkem 2 000 000 Kč, avšak nemovitosti pro poškozenou zajištěny nebyly a peníze jí vráceny nebyly, takže jí vznikla škoda v uvedené výši. Přitom stěžovatelka měla nejpozději od listopadu 2010 dostatečné znalosti o tom, že slibované prodeje se nerealizují a že nebude schopna je zajistit. Ve výroku rozsudku je také zmíněno, že podnět a informace ke spáchání podvodného jednání vzešly od již odsouzených D. K. a R. Z., kteří také vystavili pro poškozenou celkem tři směnky, každou na částku 600 000 Kč, které stěžovatelka poškozené předala, avšak ani jeden z jmenovaných neměl prostředky k jejich proplacení a ani je proplatit nehodlali.
4. Odvolání stěžovatelky proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně (tj. proti odsuzujícímu výroku včetně výroku o povinnosti k náhradě škody) bylo usnesením Krajského soudu v Brně podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání poté Nejvyšší soud usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy dospěly ke svým závěrům v rozporu s principem presumpce neviny, jejich právní závěry se neopírají o žádné provedené důkazy a její jednání ze subjektivní stránky nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byla odsouzena. Stěžovatelka se domnívá, že pro skutek, pro který byla pravomocně odsouzena napadenými rozhodnutími obecných soudů jako spolupachatelka již dříve pravomocně odsouzených D. K. a R. Z., kdy v této jejich věci vystupovala jako svědek, nemohla být odsouzena, neboť tento skutek byl pravomocně projednán a skončen; v této věci byla v postavení svědka, její výpověď nikdo nezpochybnil a pomohla usvědčit odsouzené. Stěžovatelka se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo rovněž porušeno její právo na projednání věci bez průtahů, neboť jak podrobně uvedla v ústavní stížnosti, orgány činné v trestním řízení měly veškeré podklady k trestné činnosti již v roce 2011, kdy bylo zahájeno trestní stíhání odsouzených D. K., Z. D. a R. Z., a pokud již tehdy měly orgány činné v trestním řízení tytéž důkazy, je nepochopitelné, že její trestní stíhání nebylo zahájeno již v roce 2011 a nebyla trestně stíhána spolu s ostatními. Orgány činné v trestním řízení namísto toho zahájily její trestní stíhání o cca 4 roky později za důkazně nezměněné situace. Stěžovatelka má dále za to, že o stejném nároku ve výši 1 800 000 Kč poškozené bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 1T 7/2012. Tedy již před vydáním napadeného rozsudku Městského soudu v Brně bylo v jiném adhezním řízení pravomocně vydáno rozhodnutí, které rozhodovalo o tomtéž (obsahově shodném) nároku poškozené, respektive o jeho shodné části ve výši 1 800 000 Kč. Stěžovatelka má tedy za to, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 1T 7/2012 zakládá překážku věci rozsouzené ve vztahu k výši škody v částce 1 800 000 Kč a o této částce již nemohlo být opětovně rozhodnuto napadenými rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatelka spatřuje porušení rovného zacházení ze strany obecných soudů i v tom, že při rozhodování o náhradě škody za situace, kdy je obecnými soudy konstatováno, že z trestné činnosti, pro kterou byla odsouzena, neměla žádný prospěch, je jí uložena povinnost k náhradě celé škody a obecné soudy nepostupovaly tak, že by jí byla alespoň uložena přiměřená doba k úhradě škody vzhledem k jejímu majetku, příjmům a výši škody. Soudy nevyužily možnosti, s ohledem na poměry stěžovatelky a míru jejího provinění, uložit povinnost uhradit škodu pouze ve výši odpovídající provinění.
II.
6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Věcně se z účastníků podrobněji vyjádřil pouze Nejvyšší soud, všechna státní zastupitelství se naopak vedlejšího účastenství výslovně vzdala. Nejvyšší soud uvedl, že uložení povinnosti stěžovatelce k náhradě škody společně a nerozdílně s odsouzenými D. K. a R. Z., jimž byla povinnost k náhradě této škody uložena (společně a nerozdílně) již dříve, není v rozporu se zákonem, neboť uvedeným rozsudkem nevznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté. V zájmu toho, aby nemělo opodstatnění dvojí plnění poškozené různými odsouzenými (povinnými), bylo vysloveno, že stěžovatelka je povinna nahradit škodu ve výši 1 800 000 Kč společně a nerozdílně s jmenovanými, což znamená, že splněním dluhu jedním z těchto povinných zaniká do výše tohoto plnění i povinnost (závazek) ostatních (s tím, že se pak mohou mezi sebou vzájemně vypořádat podle §439 ve věci účinného obč. zák.). Tento výrok je v souladu s ustanovením §438 odst. 1 i s ustálenou soudní praxí, podle které není podmínkou, aby o společné a nerozdílné povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto v jediném řízení a jedním rozhodnutím.
7. Pokud stěžovatelka namítá, že její trestní stíhání začalo až poté, co byla zmíněná související trestní věc Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2012 pravomocně skončena, jde podle Nejvyššího soudu o situaci, která se v trestní praxi čas od času vyskytuje a nemá přímý vliv na dodržení ústavních práv dotyčné osoby. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že byla o možnosti odmítnout výpověď podle §100 tr. řádu poučena pouze obecně, bez jakéhokoli sdělení, že na ni bylo hleděno jako na možnou podezřelou ze spolupachatelství. K tomu soud podotýká, že ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu nerozlišuje mezi obecným a speciálním poučením o právu svědka odepřít výpověď z důvodu eventuálně mu hrozícího trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení nejsou povinny ho informovat o svém dalším postupu a je pouze na svědkovi, aby posoudil, zda se dopustil takového jednání, pro které mu hrozí trestní stíhání, a zda svou výpovědi si může tuto možnost přivodit či učinit pravděpodobnější. I pokud dojde v tomto směru ke kladnému závěru, je opět pouze na něm, zda se rozhodne přesto vypovídat. To, že byla stěžovatelka přesvědčena, že se žádného trestného jednání nedopustila, je toliko její tvrzení. Ani další námitku stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na projednání věci bez průtahů, když bylo její trestní stíhání zahájeno až po čtyřech letech od činu, nelze v daném případě podle názoru Nejvyššího soudu považovat za natolik z ústavního hlediska relevantní, aby to mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů. Byť doba uplynulá od spáchání činu do pravomocného odsouzení stěžovatelky do jisté míry nasvědčuje tomu, že k průtahům v řízení došlo, nelze přehlédnout, že šlo o skutkově poměrně složitou trestní věc a Nejvyšší soud v této chvíli nemůže posuzovat délku doby potřebné k provedení šetření předcházejícímu zahájení trestního stíhání stěžovatelky. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice, což stěžovatelka ve stanovené lhůtě nevyužila.
III.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
9. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)] aj.
10. Ústavní soud přezkoumal stížnostní námitky stěžovatelky, konfrontoval je s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Pokud jde o samotné trestní stíhání stěžovatelky, to bylo zahájeno dne 16. 2. 2015 na základě trestního oznámení poškozené S. ze dne 20. 1. 2014 a po vyhodnocení úkonů trestního řízení, zejména po podání vysvětlení jak stěžovatelky, tak odsouzených Z. D., D. K. a R. Z. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že její svědecká výpověď v původním řízení jí přivodila trestní stíhání a je tedy v rozporu s ústavním zákazem sebeobvinění. Jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 1 T 7/2012, již tehdy se soud pozastavil nad účastí stěžovatelky na některých souzených skutcích, nicméně vzhledem k tomu, že obžaloba na ni podána nebyla, nebyla tato její činnost předmětem řízení před soudem. Se stěžovatelkou se tedy až následně vedlo samostatné trestní řízení, v němž se celé dokazování provádělo od počátku a nakonec se dospělo k tomu, že byla stěžovatelka uznána vinnou pouze jedním skutkem, a to ve věci poškozené a současně oznamovatelky Ing. S.; v dalších bodech obžaloby byla stěžovatelka zproštěna. Trestní řízení probíhalo dle vyžádaného trestního spisu standardním způsobem a v přiměřených lhůtách a Ústavní soud v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení nespatřuje ústavně právní deficit, jenž by měl mít za následek kasaci napadených rozhodnutí.
12. Obdobně Ústavní soud nespatřuje důvod ke kasaci napadených rozhodnutí ani z důvodu stěžovatelkou namítaného nepřípustného výroku o náhradě škody. Stěžovatelka má za to, že rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci 1 T 7/2012 zakládá překážku věci rozsouzené ve vztahu k výši škody v částce 1 800 000 Kč s tím, že o této částce již nemohlo být opětovně rozhodnuto napadenými rozhodnutími obecných soudů. K této problematice se již podrobně vyjádřil Nejvyšší soud jak v napadeném usnesení, tak i ve vyjádření k ústavní stížnosti. S jeho právním závěrem, že nedošlo k prolomení překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť pravomocně rozhodnuto bylo pouze ve vztahu k odsouzeným D. K. a R. Z., a že bylo nutno vyslovit, že stěžovatelka a oba dva odsouzení jsou povinni nahradit škodu společně a nerozdílně (aby nedošlo k dvojímu plnění různými odsouzenými), nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska důvod polemizovat.
13. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují současně porušení ústavně chráněných práv a svobod. Námitky stěžovatelky však z velké části směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů, přičemž Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Ostatně s většinou nyní uplatňovaných námitek se již obecné soudy včetně soudu dovolacího v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly.
14. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud opakuje, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace podústavního práva trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu