ECLI:CZ:US:2019:2.US.2172.19.1
sp. zn. II. ÚS 2172/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Františkem Horákem, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 24, Prostějov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 44/2018-464 ze dne 28. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 36 odst. 3, čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel domáhal vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 36 288 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že mu byla způsobena újma v důsledku průtahů soudních řízení vedených Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 41 A 4/2013 a 41 A 9/2013 a následně Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 Ads 98/2013 a 3 Ads 97/2013, neboť včas nemohl podat návrh na přepočet podpory v nezaměstnanosti. O této možnosti se dozvěděl až z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v době, kdy již uplynula lhůta pro podání takového návrhu. Pokud by podal včasný návrh, je stěžovatel přesvědčen, že by mu byla na základě nového rozhodnutí o podpoře v nezaměstnanosti přiznána částka, kterou požaduje jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady soudního řízení. V uvedených soudních řízeních nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka soudních řízení nebyla nepřiměřená. Soud prvního stupně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, přihlédl ke specifické povaze správního soudnictví a také k tomu, že v obou věcech se jednalo o návrh na obnovu již dříve pravomocně ukončeného správního řízení, která ovšem podle shodného názoru správních orgánů i správních soudů nebyla přípustná. I pokud by snad soud posoudil délku řízení před správními soudy jako nepřiměřenou, nebylo by možno žalobě vyhovět, neboť délkou řízení nemohla za daných okolností stěžovateli žádná majetková újma vzniknout.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uvedl, že stěžovatel chtěl nesprávně dosáhnout přepočtu výše podpory v nezaměstnanosti prostřednictvím obnovy původního správního řízení. Dvoustupňové řízení o obnově bylo pravomocně ukončeno se závěrem, že tímto způsobem požadované změny rozhodnutí nelze dosáhnout. Stěžovatel nemohl ze strany správních soudů legitimně očekávat poskytnutí návodu, jakým jiným způsobem měl postupovat, aby v řízení dosáhl úspěchu. Nejvyšší správní soud jen nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí odkázal na ustanovení zákona o zaměstnanosti, podle kterých je možno postupovat při dodatečném zjištění nových skutečnosti, které mohou ovlivnit výši podpory v nezaměstnanosti. Části odůvodnění soudních rozhodnutí nazývaná obiter dictum svým obsahem doplňují rozhodnutí ve věci samé, jedná se však o nezávazné závěry, které soud činí nad rámec projednávaného případu a tedy nad rámec své pravomoci závazně upravit právní poměry v dané věci. V žádném případě nelze označit za nesprávný úřední postup skutečnost, že sdělení poskytnuté soudem nad rámec rozhodované věci měl stěžovatel k dispozici až po uplynutí příslušných lhůt.
4. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená mu Listinou, protože je přesvědčen, že Městský soud v Praze provedené důkazy hodnotil dle své libovůle a v rozporu se zákonem a jeho rozhodnutí porušilo princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Namítá, že odvolací soud převzal právní i skutkové hodnocení soudu prvního stupně zcela mechanicky. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě není na místě argumentace nemajetkovou újmou, když u něj došlo k újmě ryze majetkové. Podle stěžovatele jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, nebo do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu