ECLI:CZ:US:2019:2.US.2606.19.1
sp. zn. II. ÚS 2606/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 4. 2019, č. j. 4 Pp 17/2019-45, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 14 To 256/2019-74, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1 odst. 1 Ústavy, v čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že okresní soud zamítl opětovnou žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že stěžovatel nevyhověl podmínkám ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně podmínce spočívající v prokázání polepšení se, neboť stěžovatelův přístup k výkonu trestu nevybočuje ze standardu a zatím neprokázal potřebnou míru sebereflexe. Za těchto okolností prvostupňový soud u stěžovatele shledal vysoké riziko další recidivy.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. tr. ř. byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta, když se krajský soud v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí organu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) anebo nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. právě nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
6. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, primárně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, je-li soudy podaný výklad výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
7. Jak vyplývá z výše uvedeného, ve stěžovatelově případě bylo sporné zejména splnění podmínky polepšení se a naplnění vnitřního pocitu sebereflexe nad jím spáchanou trestnou činností, která - zjednodušeně řečeno - spočívala v týrání, v nebezpečném vyhrožování a ve vydírání matky jejich společných dětí. Negativně pak stěžovatel na psychiku poškozené působil i během výkonu trestu odnětí svobody, když jí zasílal i několik dopisů týdně, ač věděl, že se ho poškozená bojí a že si s ním nepřeje komunikovat.
8. Z příloh k ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by soudy při posuzování stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění svá rozhodnutí vystavěly na obsahu zmíněných dopisů, když stěžovatel sám na druhou stranu v ústavní stížnosti nepopírá, že by tyto poškozené zasílal. Soudy tak nepolemizovaly s jejich obsahem a nebylo tedy nutné, aby se k němu stěžovatel přímo vyjadřoval. Stěžovatel tyto dopisy poškozené opakovaně zasílal (a to v množství větším než je obvyklé), ač věděl, že je jí to nepříjemné a že na ně nechce odpovídat. Pokud tedy za této situace soudy dovodily, že se stěžovatel nepolepšil, nenastala u něj fáze sebereflexe (nezapojil se do žádné resocializační aktivity určené pro pachatele násilné trestné činnosti), a to zejména vzhledem k povaze jím páchané trestné činnosti, pak tento závěr Ústavní soud, respektujíc shora zmíněnou zásadu zdrženlivosti svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, akceptuje. Stěžovatelovy odkazy na judikaturu týkající se nutnosti dodržení zásady kontradiktornosti v rámci řízení o podmíněném propuštění nejsou přiléhavé, neboť v nyní projednávané věci soudy z žádných důkazů, s nimiž by stěžovatel nebyl seznámen, ve skutečnosti nevycházely.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu