ECLI:CZ:US:2019:2.US.2780.18.1
sp. zn. II. ÚS 2780/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, právně zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 č. j. 55 Co 128/2018-318 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2018 č. j. 11 C 21/2014-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně chráněná práva podle čl. 36 odst. 3 (sic!) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, která rozhodnutí stěžovatelka napadá. V první části petitu totiž brojí pouze proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhá se, aby Ústavní soud vyslovil, že tímto usnesením byla porušena její práva dle čl. 36 odst. 3 (sic!) Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdežto v druhé části požaduje zrušení nejen uvedeného usnesení městského soudu, nýbrž také v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). S přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že petit ústavní stížnosti materiálně směřuje proti oběma citovaným rozhodnutím obecných soudů.
3. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatelka podala dne 6. 11. 2017 dovolání proti rozsudku městského soudu č. j. 55 Co 314/2016-244. Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 11 C 21/2014-288 byla vyzvána, aby si pro podání dovolání zvolila ve stanovené lhůtě z řad advokátů právního zástupce. Stěžovatelka v reakci na to podala žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Po uplynutí poskytnuté lhůty však obvodní soud v záhlaví citovaným usnesením zastavil řízení o dovolání stěžovatelky (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka u tohoto soudu bezúspěšně vedla, resp. vede několik stovek řízení a opakovaně - zpravidla bezúspěšně - žádá o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Jelikož a) žádost stěžovatelky a přiložené prohlášení o jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrech neobsahovaly žádné nové skutečnosti, jež by odůvodňovaly změnu názoru obvodního soudu, b) existence požadavku povinného právního zastoupení v řízení o dovolání (§241 o. s. ř.) byla stěžovatelce dobře známá a c) stěžovatelka v poskytnuté lhůtě neodstranila vady právního zastoupení (§241b odst. 2 o. s. ř.), obvodní soud řízení o dovolání zastavil.
4. Stěžovatelka proto podala odvolání k městskému soudu, jenž napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud v obecné rovině přisvědčil námitkám stěžovatelky stran nutnosti nejprve pravomocně rozhodnout o žádosti o ustanovení advokáta a osvobození od soudních poplatků a až následně rozhodnout výše uvedeným způsobem, nicméně s ohledem na stěžovatelčino údajné "řetězení žádostí obstrukčního charakteru," které mají navíc téměř identický obsah, uzavřel, že prvostupňový soud nepochybil. Poukázal přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 404/04 ze dne 14. 10. 2004 a sp. zn. I. ÚS 1901/11 ze dne 19. 10. 2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tato usnesení se sice týkají pouze problematiky řetězení žádostí o osvobození od soudních poplatků, avšak jejich nosné myšlenky jsou dle městského soudu relevantní i pro projednávanou věc. Dovolání nebylo přípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nedodržely postup stanovený §30 o. s. ř., neboť řízení o dovolání zastavily, aniž by pravomocně rozhodly o tom, že se nevyhovuje žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Tím, že soudy "přeskočily jeden krok v procesním postupu," zmařily její snahu o to, aby jí Česká advokátní komora určila advokáta k poskytnutí právní služby podle §18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. V naznačeném postupu obecných soudů spatřuje svévoli a porušení ústavně garantovaného práva na přístup k soudu a na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. K podpoře svých tvrzení poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017.
6. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
1. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
2. Ústavní soud podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a není ani oprávněn svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "pouze" přezkum ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti, tj. kvalifikovanými vadami [usnesení sp. zn. IV. ÚS 1864/18 ze dne 27. 6. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 2213/17 ze dne 14. 11. 2017].
3. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek - zejména pokud obecné soudy nerespektovaly smysl a účel kogentní normy (v tomto případě příslušných ustanovení občanského soudního řádu), zákonná ustanovení interpretovaly nebo aplikovaly přepjatě formalistickým, svévolným nebo extrémně nespravedlivým způsobem, příp. v napadených rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 68/19 ze dne 16. 4. 2019; usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15].
4. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné předeslat, že z úřední činnosti mu je známo, že stěžovatelka před obecnými soudy vede celou řadu řízení, v nichž opakovaně a nezřídka bezúspěšně žádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na obsah ústavní stížnosti a přiložených listin, lze konstatovat, že stěžovatelce bylo známo, že a) povinné zastoupení advokátem je nutným předpokladem pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu, jinak je dovolací řízení obligatorně zastaveno (viz §241, §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.)., a b) obecné soudy v minulosti o jejích obsahově srovnatelných, ne-li totožných, žádostech o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků rozhodly negativně. Pokud tedy stěžovatelka podala k prvostupňovému soudu žádost, k němuž - slovy obvodního soudu - "doložila prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ve kterém netvrdila žádné nové skutečnosti nebo důkazy, jež by odůvodňovaly změnu názoru [tohoto - pozn.] soudu pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení," mohla očekávat, že dovolací řízení bude zastaveno. Napadená rozhodnutí obecných soudů tudíž Ústavní soud nepovažuje za překvapivá nebo svévolná ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. K námitce stěžovatelky stran tvrzeného "přeskočení" jednoho kroku v procesním postupu Ústavní soud uvádí, že tato námitka se týká toliko otázky interpretace a aplikace podústavního práva a, jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní relevanci by mohla nabýt pouze v případě kvalifikovaných vad (interpretační libovůle, přepjatého formalismu nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti). Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Zaprvé, Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že obecné soudy se dopustily interpretační libovůle. Byť formálně nepostupovaly zcela striktně podle litery zákona, jejich rozhodnutí se s ohledem na specifické okolnosti případu neodchyluje (přinejmenším ne ústavně relevantním způsobem) od smyslu a podstaty §30 o. s. ř. a navazujících ustanovení zákona. I z obecného pravidla, že o podané žádosti musí být rozhodnuto dříve, než obecný soud rozhodne o zastavení dovolacího řízení z důvodu nesplnění podmínky povinného právního zastoupení, totiž mohou existovat jisté úzce definované výjimky. V této souvislosti lze analogicky odkázat na nosné myšlenky nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99), jenž se týkal blízké problematiky žádostí o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud v něm dospěl k názoru, že "mechanické uplatňování [tohoto pravidla - pozn.] by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich," pročež uzavřel, že obecné soudy o těchto opakujících se žádostech nemusejí samostatně rozhodnout, neobsahují-li nové, dříve neuplatněné skutečnosti. Ke srovnatelným závěrům dospěl Ústavní soud též v usneseních sp. zn. III. ÚS 404/04 a sp. zn. I. ÚS 1901/11, na které poukazovaly již obecné soudy. S ohledem na skutkové okolnosti případu proto Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se nedopustily interpretační libovůle a jejich rozhodnutí se nejeví jako extrémně nespravedlivé. Zadruhé, napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují ani známky přepjatého formalismu. Zatřetí, k odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 Ústavní soud pouze stručně uvádí, že není přiléhavý. V citované věci totiž nevznikl problém tzv. řetězení žádostí, na nějž ve věci stěžovatelky poukazovaly již obecné soudy a jenž determinoval jejich následný procesní postup. Jinak řečeno, procesní situace byla odlišná. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou odůvodněna řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a nikoli svévolným způsobem, přičemž obecné soudy své právní závěry odůvodnily mj. s poukazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu.
6. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu