ECLI:CZ:US:2019:2.US.3167.18.1
sp. zn. II. ÚS 3167/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti sdělení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 17 T 37/2000, kterým byla vyřízena žádost stěžovatele o vydání rozhodnutí o promlčení výkonu rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že sdělením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2018 ve věci řešené pod spisovou značkou 17 T 37/2000 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 17 T 37/2000-610 ze dne 9. 2. 2001 k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, proti kterému podal odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl usnesením č. j. 9 To 37/2001-635 ze dne 25. 4. 2001. Stěžovatel se domnívá, že výkon trestu, který byl výše zmíněným rozsudkem uložen, je promlčený, když k nástupu do výkonu trestu došlo až 19. 6. 2018. Podal proto ke krajskému soudu 10. 8. 2018 žádost o vydání rozhodnutí o promlčení výkonu rozhodnutí. Krajský soud na žádost stěžovatele odpověděl dopisem ze dne 28. 8. 2018, ve kterém vyložil opatření, která činil od roku 2001 do roku 2018, a která podle jeho názoru způsobila přerušení běhu desetileté promlčecí doby. Mimo jiné krajský soud 10. 10. 2003 vydal mezinárodní zatýkací rozkaz, 7. 3. 2007 vydal evropský zatýkací rozkaz, v roce 2014 zjišťoval skrze mezinárodní právní pomoc u příslušných orgánů Francouzské republiky, zda odsouzený nezemřel ve Francii, přičemž, když se to nepotvrdilo, tak zmíněné rozkazy ponechal v platnosti; v roce 2018 se pak krajský soud dotazoval na realizaci těchto rozkazů Policie ČR. Krajský soud se proto domnívá, že výkon trestu nebyl promlčen v okamžiku, kdy jej stěžovatel začal vykonávat a není proto důvodu rozhodnout o promlčení výkonu trestu.
3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti sdělení krajského soudu, přičemž namítá, že krajský soud měl podle §119 odst. 1 trestního řádu rozhodnout usnesením a nikoli dopisem. Domnívá se, že pouze forma usnesení zaručí při rozhodování o promlčení výkonu rozhodnutí, aby rozhodnutí soudu byla řádně odůvodněna, a poskytuje možnost uplatnit opravné prostředky.
4. K ústavní stížnosti se vyjádřil krajský soud jako účastník řízení. Jeho vyjádření ve věci nepřineslo nic nového, a nebylo proto zasláno stěžovateli pro nadbytečnost. Krajský soud zdůraznil, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení týkající se toho, zda je výkon trestu promlčen či není a že i v případě promlčení výkonu trestu by soud měl rozhodnout prostým příkazem věznici bez formálního rozhodování usnesením. Krajský soud dle svého názoru stěžovateli řádně vyložil, proč k promlčení výkonu trestu nedošlo, a stěžovatel tedy nemůže namítat, že mu důvody tohoto stanoviska nebyly dostatečně objasněny.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadeného sdělení a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
9. Relevantní ustanovení §350k trestního řádu zní následovně:
"O promlčení výkonu trestu rozhoduje soud usnesením. Proti tomuto usnesení může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek."
10. Předmětné ustanovení §350k trestního řádu je problematické tím, že na základě jazykového výkladu je možné dojít k dvěma odlišným interpretacím. Tou první je, že soud rozhoduje usnesením jen v případě, pokud dojde k závěru, že skutečně došlo k promlčení výkonu trestu. Druhým možným výkladem je, že o otázce promlčení, a tedy i o tom, zda k promlčení nedošlo (soud tedy činí negativní rozhodnutí), rozhoduje soud usnesením.
11. Postup Krajského soudu je v souladu s první interpretací předmětného ustanovení: Krajský soud se domnívá, že nedošlo k promlčení výkonu trestu, a proto nerozhodl usnesením (byť svoji argumentaci zakládá na výkladu ustanovení §119 odst. 1 trestního řádu). Tento názor je možné podpořit systematickým výkladem trestního řádu: §350k trestního řádu stanoví, že pouze státní zástupce může proti takovému ustanovení podat stížnost. Z tohoto lze dovodit, že zákonodárce neočekával, že by usnesením o promlčení podle §350k trestního řádu mohlo dojít k závěru nepříznivému pro stěžovatele, a není důvod mu tedy umožnit podání stížnosti proti usnesení o nepromlčení výkonu trestu. Shodný názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017, dle kterého o "negativním závěru, tedy o tom, že trest promlčen není, rozhodnutí být vydáváno nemusí a žádný opravný prostředek by proti němu proto nebyl přístupný" (usnesení sp. zn. III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017, bod 8). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle kterého není při své rozhodovací činnosti vázán názory vyslovenými v usneseních; není důvod proto v případě stěžovatele uvažovat o překonání své předchozí judikatury cestou stanoviska pléna [ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.].
12. Zákon č. 459/2011 Sb., který dané ustanovení do trestního řádu vložil, reagoval na situaci, kdy o tom, že došlo k promlčení výkonu trestu, soudci rozhodovali různě - někteří usnesením a jiní pouze úředním záznamem. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu měla tato změna posílit právní jistotu (Sněmovní tisk 335/0, část č. 1/2, str. 73-74, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=335&CT1=0). Byť zákonodárce měl na mysli primárně pozitivní rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, z ústavní stížnosti stěžovatele je zřejmé, že rozdílná praxe přetrvává v oblasti negativních rozhodnutí o promlčení výkonu trestu.
13. Současnou nejasnost a nejednotnost při negativních rozhodnutích o promlčení výkonu trestu pak kritizovala odborná literatura. Podle ní pokud odsouzený namítá promlčení výkonu trestu a soud se domnívá, že k promlčení nedošlo, tak "současná právní úprava zřejmě neposkytuje jistotu, že věc bude spravedlivě projednána a rozhodnuta způsobem, který by byl objektivizován a případně i přezkoumatelný." Předmětná úprava sice nebrání učinění negativního rozhodnutí formou usnesení, ale neposkytuje účastníkům záruku, že bude rozhodnuto o tom, že k promlčení nedošlo, v procesní podobě a nikoli pouze neformálním oznámením [VISINGER, R. Rozhodování o promlčení výkonu trestu. Trestněprávní revue. 2012 (7-8), str. 164 an.].
14. Odborná literatura přitom rozlišuje dva možné způsoby negativního vyřízení žádosti odsouzeného. Pokud se odsouzený pouze dotazuje, zda výkon trestu není promlčený a nejedná se o procesní návrh, tak je dle odborné literatury možné negativní názor soudu vyřídit neformálním způsobem; pokud odsouzený namítá, že došlo k promlčení výkonu trestu, tak by mělo dojít k rozhodnutí formou usnesení [VISINGER, R. Rozhodování o promlčení výkonu trestu. Trestněprávní revue. 2012 (7-8), str. 164 an.]. V případě stěžovatele se jednoznačně jednalo o návrh procesní a nebylo tedy v souladu s předestřenou interpretací na místě věc vyřídit neformálním způsobem.
15. Ústavní soud v minulosti judikoval, že v pochybnostech jsou obecné soudy povinny postupovat ve prospěch umožnění přístupu k soudu, a tedy i ve prospěch uplatnění subjektivních práv jednotlivců [nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), bod 14; nález sp. zn. I. ÚS 3564/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 107/81 SbNU 695), bod 19; nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017, bod 19]. Pokud soudy odmítnou meritorní přezkum věci z důvodu restriktivního výkladu procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k soudu, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces [nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941), bod 13].
16. Pokud tedy mají obecné soudy na výběr, jak interpretovat ustanovení §350k trestního řádu, měly by jej interpretovat ve prospěch uplatnění subjektivních práv odsouzených. Pokud se odsouzení domnívají, že výkon trestu, který jim byl uložen, je promlčený, je na místě, aby jim soud sdělil, pokud s nimi nesouhlasí, na základě kterých skutečností činí své rozhodnutí. Toto své rozhodnutí přitom musí učinit řádnou procesní formou, jejíž součástí je odůvodnění názoru zastávaného soudem. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má přitom v právním státě několik účelů: slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]; zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností; navíc koreluje s právem účastníků řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky a vytváří předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz KMEC, J. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP). In KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 757-758). Těchto účelů je možné v úplnosti dosáhnout pouze tehdy, pokud soud o negativním rozhodnutí o promlčení výkonu trestu rozhodne usnesením. Pokud by soudy žádosti odsouzených vyřizovaly pouze neformální cestou, nebyly by mimo jiné povinné uvádět důvody pro svá rozhodnutí, což by vedlo k popření několika účelů soudního rozhodování.
17. Neobstojí ani argumentace, že předmětné stanovisko neumožňuje podání opravného prostředku odsouzenému; státní zástupce totiž může podat stížnost i ve prospěch odsouzeného (viz §350k a §142 odst. 1 trestního řádu); proti negativnímu usnesení o promlčení výkonu trestu může také ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona (§266 trestního řádu). Pokud odsouzený nesouhlasí s argumentací soudů, trestní řád nevylučuje možnost podání další žádosti o rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, ve které by rozporoval argumenty, které soud použil v předchozím rozhodnutí. Bez garantovaného odůvodnění, popř. rozhodnutí formou usnesení, však není možné využít tyto opravné prostředky, resp. postup.
18. Na základě principu postupu ve prospěch umožnění přístupu k soudu a s cílem umožnit odsouzenému zjistit důvody soudu z řádně odůvodněných soudních rozhodnutí je třeba interpretovat §350k trestního řádu tak, že pokud soud činí negativní rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, tak je na místě, aby tak činil formou usnesení. Pokud tak soud neučiní, odsouzenému není garantováno, že bude moci (byť omezeně) reagovat na argumenty soudu.
19. V případě stěžovatele krajský soud rozhodl negativně o promlčení výkonu trestu, přičemž zaslal stěžovateli sdělení, ve kterém detailně vypočetl, proč nedošlo k promlčení výkonu trestu. Krajský soud činil mnohá opatření směřující k výkonu trestu, mimo jiné 10. 10. 2003 vydal mezinárodní zatýkací rozkaz, 7. 3. 2007 vydal evropský zatýkací rozkaz, v roce 2014 zjišťoval skrze mezinárodní právní pomoc u příslušných orgánů Francouzské republiky, zda odsouzený nezemřel ve Francii, přičemž, když se to nepotvrdilo, tak zmíněné rozkazy ponechal v platnosti, v roce 2018 se pak soud dotazoval na realizaci těchto rozkazů Policie ČR. Krajský soud ve svém sdělení detailně odůvodnil, z jakých příčin došlo dle jeho názoru k přerušení běhu promlčecí doby a proč tedy výkon trestu není promlčený. Byť tedy krajský soud nerozhodl formou, kterou předepisuje zákon, ale (a) jelikož materiálně detailně rozebral své důvody, na základě kterých se domnívá, že nedošlo k promlčení výkonu trestu, (b) protože krajský soud věcně reagoval na námitky stěžovatele a odpověděl stěžovateli v přiměřené době, (c) jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti názoru krajského soudu, ale proti formě, kterou bylo rozhodnutí učiněno, (d) protože i kdyby krajský soud rozhodl usnesením, tak by proti němu stěžovatel nemohl podat stížnost, a (e) jelikož stěžovatel v případě nesouhlasu s názorem krajského soudu může podat další návrh na rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, o kterém by krajský soud musel rozhodnout formou usnesení, Ústavní soud neshledal, že by porušení práv stěžovatele dosáhlo ústavně relevantní míry.
20. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu