ECLI:CZ:US:2019:2.US.3171.19.1
sp. zn. II. ÚS 3171/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé Hany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené zákonnou zástupkyní Pavlou S. (jedná se o pseudonym), zastoupené advokátem JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v České Lípě č. j. ZN 1082/2019-24 ze dne 8. srpna 2019 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje, územní odbor Česká Lípa, oddělení obecné kriminality č. j. KRPL-3893-73/TC-2019-180171-69 ze dne 9. května 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Matka stěžovatelky podala v lednu 2019 trestní oznámení na stěžovatelčina otce s tím, že se měl dopustit sexuálního zneužívání stěžovatelky, které mělo spočívat v tom, že ji od doby, kdy jí byl jeden rok, několikrát osahával v oblasti jejího přirození. V květnu došlo napadeným usnesením policejního orgánu k odložení věci. Napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě byla stěžovatelčina stížnost zamítnuta.
2. Stěžovatelka je přesvědčena, že odložením věci a zamítnutím její stížnosti došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spatřuje nejzávažnější pochybení ve způsobu provedení svého výslechu, při němž jí nebyla umožněna přítomnost důvěrnice, a to se zdůvodněním, že takový postup není u předmětného policejního orgánu zvykem a že přítomnost sociální pracovnice bude stačit. Přepis provedeného výslechu nebyl zaslán stěžovatelčině zmocněnci, v době nahlížení do spisu nebyl součástí předloženého spisu; součástí spisu v dané době nebyl ani videozáznam výslechu. Dále vyjadřuje nesouhlas s formulací jí pokládaných otázek. Má též za to, že měl policejní orgán nařídit znalecké posouzení podezřelého psychiatrem - sexuologem, aby byly zjištěny jeho sexuální preference a relevantní poruchy (zdravotní i osobnostní). Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení postupovaly neefektivním a nekompetentním způsobem, který mohl jen stěží vést k objasnění, zda došlo ke spáchání trestného činu, či nikoliv. Navíc svá rozhodnutí neodůvodnily způsobem, který by umožňoval přezkoumat oprávněnost zvoleného postupu a podloženost učiněných závěrů.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací nezletilé stěžovatelky. Ústavní soud dospěl k závěru, že není vyloučeno podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; a usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5). To však ve věku stěžovatelky (narozena v roce 2013) možné nebude.
4. Ústavní soud dále vyšel z řady svých rozhodnutí zabývajících se problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítě (například v případech rozhodování o porozvodové péči o děti) není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5]. V nyní posuzovaném případě sice nelze vyloučit, že stěžovatelčinou matkou podané trestní oznámení na jejího otce je právě součástí sporu mezi rodiči, nicméně předmětem ústavní stížnosti je posouzení dostatečného vyšetření podezření údajného sexuálního zneužití stěžovatelky.
5. Ústavní soud však nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o nepřípustnosti posuzované ústavní stížnosti.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
7. Jak Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bodech 30-32, v posuzované věci představuje takovýto prostředek podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů [obdobně viz např. nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), bod 51, usnesení sp. zn. III. ÚS 3903/17 ze dne 29. 5. 2018, bod 8, usnesení sp. zn. II. ÚS 1457/18 ze dne 21. 2. 2019, bod 10, usnesení sp. zn. II. ÚS 816/19 ze dne 25. 3. 2019, bod 10]. Toto státní zastupitelství je oprávněno posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v plné šíři, včetně případných vad v šetření trestních oznámení.
8. Podmínka vyčerpání tohoto zákonného prostředku je přitom splněna nikoli samotným podáním uvedeného podnětu, ale teprve jeho vyřízením, o kterém ten, kdo podnět učinil, má být vyrozuměn dle §16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství. Ústavní stížnost tedy byla podána předčasně a Ústavní soud se nemůže věcně zabývat námitkami stěžovatelů.
9. Ústavní soud podotýká, že tím se nijak nevyjadřuje k otázce, zda v případě stěžovatelky bylo skutečně zasaženo do některého jejího základního práva. Není však příliš pravděpodobné, že by postačovaly výlučně procesní námitky.
10. Ústavní soud ve své judikatuře totiž dovodil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V tomto ohledu je nejbedlivěji chráněno právo na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)], a zcela výjimečně také čl. 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života. Prostá argumentace právem na spravedlivý proces tak zpravidla nepostačuje.
11. V nyní posuzovaném případě však nepřísluší Ústavnímu soudu se ústavní stížností zabývat, neboť doposud nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V nyní posuzovaném případě je tímto prostředkem podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
12. Z tohoto důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka