ECLI:CZ:US:2019:2.US.329.19.1
sp. zn. II. ÚS 329/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 73 T 3/2017-990, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 75/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 8 Tdo 1113/2018-54, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ústavněprávní zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud) uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel spolu s dalšími obviněnými, kteří byli rovněž uznáni vinnými z pomoci k danému zločinu podvodu, měl dopustit tak, že v úmyslu popřít dědické právo oprávněného dědice a obohatit se o majetek zůstavitele, předložil u notáře ověřenou kopii alografní závěti zůstavitele, kdy ovšem podpis zůstavitele byl do závěti dokopírován, a to ačkoliv si byl vědom, že předložená závěť neodráží poslední vůli zůstavitele (skutek blíže popsán v napadeném rozhodnutí). Za toto jednání byl stěžovatel podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek městského soudu částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy byl stěžovatel nově zařazen do mírnějšího typu věznice. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel namítá, že skutková věta rozsudku městského soudu neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §209 tr. zákoníku. V napadeném rozsudku existuje podstatný rozpor mezi skutkovou a právní větou, neboť ze skutkové věty nijak nevyplývá, že svým jednáním uvedl někoho v omyl, resp. koho měl v omyl uvést. Toto pochybení se městský soud snažil napravit v odůvodnění rozhodnutí, kde se uvádí, že v omyl měl stěžovatel uvést Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení. Takový závěr je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které nelze civilní soud uvést v omyl, a to ani v případě dědického řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel dokládá odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Naplnění znaku uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných znaků nevyplývá ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí, proto nemohlo dojít k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
4. Další okruh námitek stěžovatele směřuje do důkazního řízení. Zde stěžovatel namítá, že trestní soudy selektivně vycházely z posudku pouze jednoho znalce, kdy závěry druhého znalce značně zlehčovaly. Návrhu stěžovatele k vypracování revizního znaleckého posudku nebylo vyhověno. Za dané situace, kdy dva ve věci vypracované znalecké posudky jsou protichůdné a revizní znalecký posudek nebyl vypracován, měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a stěžovatele zprostit obžaloby.
5. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav v klíčové otázce pro posouzení viny stěžovatele a své odsuzující rozhodnutí odůvodnily selektivně závěry znaleckého posudku jednoho znalce, ač byly v přímém rozporu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku druhého znalce. Tato pochybení mají za následek nesoulad tohoto řízení s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny náležitě zjistit skutkový stav tak, aby byly vyvráceny všechny rozumné pochybnosti o vině stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)].
8. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. Stěžovatelem uplatněné námitky míří jednak ke zpochybnění průběhu důkazního řízení a jednak ke zpochybnění naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu podvodu. Pozornosti Ústavního soudu však neuniklo, že tyto námitky stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a Ústavní soud tak nyní staví do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší.
10. K prvnímu okruhu stěžovatelových námitek je možné pouze ve stručnosti uvést, že i podle závěrů Nejvyššího soudu se obecné soudy řádně vypořádaly s důkazy, zejm. se znaleckými posudky, které i nyní, resp. jejich hodnocení soudy, stěžovatel zpochybňuje (viz zejm. odst. 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K tomuto prvému okruhu námitek je v zásadě možné jen stručně uvést, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že trestní soudy si byly vědomy rozporných závěrů předložených znaleckých posudků a řádně vysvětlily své rozhodnutí za současného vysvětlení, proč by bylo vypracování revizního znaleckého posudku v této trestní věci již nadbytečné (viz zejm. odst. 21 - 24 napadeného rozsudku vrchního soudu).
11. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů (zejm. ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům) obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou v této věci napadnuta, přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, které se opírají o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Zejména odvolací vrchní soud podrobně vyložil, proč se nalézací soud přiklonil k závěrům znaleckého posudku vypracovaného RNDr. Musilem a jaké měly soudy výhrady k druhému ve věci vypracovanému znaleckému posudku předloženého obhajobou, přičemž oba znalci byli odvolacím soudem i vyslechnuti.
12. Z výše uvedeného je tedy možné učinit závěr, že v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
13. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
14. Stran námitky vznesené stěžovatelem ohledně rozporu mezi skutkovou a právní větou může Ústavní soud pro stručnost odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu (viz odst. 37 a 38 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), kdy přestože Nejvyšší soud částečně námitce stěžovatele přisvědčil, že subjektem, který měl být jednáním stěžovatele uveden v omyl, nemohl být dědický soud, současně k tomu uvedl, že ze skutkové věty rozsudku městského soudu je dostatečně patrné naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
15. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se však podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení v nyní projednávaném případě nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
16. Lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, které byly ve vztahu ke stěžovateli potvrzeny i napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
17. Závěrem Ústavní soud pouze poukazuje na skutečnost, že v dané trestní věci podali ústavní stížnost i další obvinění ve věci, přičemž o jedné z těchto ústavních stížností bylo již Ústavním soudem rozhodováno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 314/19), a to rovněž odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu