ECLI:CZ:US:2019:2.US.3396.19.1
sp. zn. II. ÚS 3396/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIBRANDS CZ, s. r. o., se sídlem Hovorčovická 128, Bořanovice, zastoupené Mgr. Nikolou Senetovou, advokátkou se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaných Okresním soudem v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2019 č. j. 4 Nt 2728/2019-5 a sp. zn. 4 Nt 2725/2019; kterou se současně domáhá toho, aby bylo Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality, SKPV, zakázáno pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a bylo jí přikázáno, aby obnovila stav před porušením základních práv tím, že vydá věci zabavené při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů k prohlídkám jiných prostor a pozemků, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2, jakož i právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále též požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality, SKPV (dále jen "policejní orgán"), pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídkách, sepsané policejním orgánem dne 20. 8. 2019 pod sp. zn. KRPE-44743/TČ-2019-170080.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, dne 12. 8. 2019 byly na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "státní zástupce") Okresním soudem v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") vydány v záhlaví uvedené příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků, a to konkrétně osobního motorového vozidla, jehož provozovatelem je stěžovatelka, a několika budov a pozemků v ulici Hovorčovická, Bořanovice. Ve věci probíhá prověřování podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měly dopustit dosud přesně neurčené osoby vystupující za obchodní společnost JIP východočeská, a. s., tím, že v období od ledna 2016 přinejmenším do prosince 2018 působily za účelem nižšího vyměření daně z přidané hodnoty. Údajná trestná činnost byla páchána pomocí řetězců plátců daně z přidané hodnoty, v nichž společnost JIP východočeská, a. s., měla pozici koncového článku profitujícího ze zapojení v řetězci uplatněním odpočtu daně z přidané hodnoty. Předpokládaná výše zkrácené daně byla daňovými orgány vyčíslena částkou nejméně 15 milionů Kč. Stěžovatelka měla vystupovat jako tzv. buffer k zastření rozhodných okolností v řetězci. Důvodnost zahájení úkonů přípravného řízení a dalšího vedení prověřování je dle okresního soudu dostatečně podložena spisovým materiálem. Provedení úkonu dle okresního soudu nesnese odkladu, neboť věc není zadokumentována v rozsahu nezbytném k zahájení trestního stíhání konkrétních osob, přičemž existuje obava, že v případě neprovedení úkonů by mohlo dojít ke ztrátě důkazních prostředků. Trestné jednání bylo pácháno velmi sofistikovaně, dlouhodobě a pachatelům za něj hrozí vysoký trest.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené příkazy byly vydány bez řádného odůvodnění. S ohledem na to, že domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků znamenají zvlášť závažný zásah do ústavně zaručených práv, musí být i rozhodnutí, na jejichž základě mají být takové úkony provedeny, dostatečně odůvodněny. Nedostatečnost odůvodnění napadených příkazů se projevuje tím, že v nich není dostatečně specifikováno, co má být předmětem jednotlivých prohlídek, a neobsahují ani žádný odkaz na skutečnosti, které blíže vymezují, čeho se mají zajištěné věci týkat, či konkrétní vymezení zájmových osob, jakož i zájmových společností a obchodních vztahů mezi nimi. Předmětné příkazy tak jsou de facto bianko šekem, umožňujícím zabírat věci, které se trestné činnosti nijak netýkají. Vyznačují se rovněž naprostou absencí jakéhokoliv vyhodnocení či přezkoumání správnosti tvrzení Specializovaného finančního úřadu, územní pracoviště Hradec Králové, které jak státní zástupce, tak následně i soud pouze převzali. V napadených příkazech dále absentuje poučení podle §78 a §79 tr. ř., tuto absenci nemůže zhojit ani případné dobrovolné vydání věcí. Napadené příkazy rovněž neobsahují úplné poučení podle §85 odst. 1 tr. ř. Stěžovatelka dále namítá, že odůvodnění napadených příkazů ve vztahu k podmínkám neodkladnosti úkonu není ústavně konformní. Policejní orgán měl již v době vydání příkazů k prohlídkám postaveno najisto, kdo bude obviněn, i to, že uvedené provede vzápětí po provedení prohlídek. Provedení prohlídek nebylo pro zahájení trestního stíhání nezbytné.
4. K namítanému porušení práva na zákonného soudce argumentuje stěžovatelka tím, že napadené příkazy nebyly vydány místně příslušným soudem. Tyto závěry odvozuje od toho, že místně příslušným soudem v přípravném řízení je soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, přičemž u daňových deliktů je dle ustálené judikatury určující sídlo příslušného finančního úřadu, kde byl údajný trestný čin spáchán. K trestnému jednání nemohlo dojít v obvodu místně příslušného finančního úřadu stěžovatelky, neboť stěžovatelka dodané zboží řádně zaplatila.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možnost zásahu Ústavního soudu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59), poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody, a to poukazem na rozhodné konkrétní skutkové okolnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
10. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že napadené příkazy k prohlídkám jiných prostor a pozemků byly vydány v souladu se zákonem, byly též řádně odůvodněny, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Okresní soud totiž s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v návrhu na vydání předmětných příkazů shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti. Z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné jaké nemovité a movité věci mají být prohlídce podrobeny. Stejně tak je z odůvodnění napadených příkazů dostatečně patrné, za jakým účelem byly prohlídky nařizovány, kdy se jako účel nařízení prohlídky uvádí zajištění veškerých materiálů a dokumentů ve věcné, listinné i elektronické podobě jakkoliv souvisejících s předmětem trestního řízení - zejména dokumentů souvisejících se zajišťováním dodávek komodit potravinářského zboží, dokumentů souvisejících se zajištěním vedení účastnictví a podávání daňových přiznání, účetních výkazů atd., dokumentů, z nichž bude vyplývat nakládání s výnosem z trestného jednání, dokumentů, z nichž bude zřejmá aktivní účast osob zúčastněných na páchaném trestném jednání apod. Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty se v objektech nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit - ostatně proto je prohlídka také nařizována.
11. K námitce týkající se neodkladnosti předmětného úkonu Ústavní soud konstatuje, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích přitom zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde totiž o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. V posuzované věci lze z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, z jakého důvodu považuje okresní soud tyto úkony za neodkladné, a to poukazem na důležitost eventuálních důkazů, tak i na možnost jejich eventuálního zničení či ukrytí osobami podezřelými. Stejně tak je v napadených rozhodnutích popsána činnost, která je prověřována jako podezření z uvedených trestných činů. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše vyřčené proto obstojí i při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
12. Dále je třeba uvést, že napadené příkazy navzdory námitce stěžovatelky obsahují poučení podle §85 odst. 1 tr. ř. a podle §85a odst. 2 tr. ř. (viz poslední odstavec napadených příkazů). Poučení podle §78 a §79 tr. ř. napadené příkazy skutečně neobsahují, avšak je třeba zdůraznit, že ustanovení §78 a §79 dopadají na jiné postupy orgánů činných v trestním řízení, než na prohlídky jiných prostor a pozemků, čemuž ostatně odpovídá i systematické zařazení v trestním řádu. Dále je možné konstatovat, že okolnost, že policejní orgán nepostupoval nejprve podle §78 tr. ř., ještě nezakládá nezákonnost prohlídky jiných prostor a pozemků. Je totiž na policejním orgánu, aby podle okolností konkrétního případu zvolil odpovídající strategii postupu v trestním řízení tak, aby naplnil požadavek §2 odst. 5 věty první tr. ř. a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu může podle svého uvážení a v souladu se zákonem využít široké palety nástrojů, jež mu trestní řád nabízí.
13. K poslední vznesené námitce stěžovatelky stran místní nepříslušnosti okresního soudu k vydání všech napadených příkazů je pak možné pouze stručně uvést, že stěžovatelka si plní své daňové povinnosti u příslušného správce daně, kterým je Specializovaný finanční úřad, územní pracoviště Hradec Králové, v souladu s ustanovením §26 tr. ř. ve spojení s ustanovením §18 a §22 tr. ř. je proto k vydání příkazů k prohlídkám jiných prostor a pozemků místně příslušný Okresní soud v Hradci Králové (srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 13/17, nebo usnesení ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 6/17).
14. Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu okresního soudu při vydání napadených příkazů k prohlídkám jiných prostor a pozemků žádné hmotněprávní ani procesní excesy dosahující ústavněprávní intenzity; naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu