ECLI:CZ:US:2019:2.US.3445.19.1
sp. zn. II. ÚS 3445/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2017 č. j. 22 Co 342/2017-365 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019 č. j. 23 Cdo 4640/2017-482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu žalobkyně, společnosti TREVER s. r. o. (dále jen "žalobkyně") na přistoupení stěžovatelky do řízení jako druhé žalované, vedle první žalované společnosti E.ON Česká republika s. r. o. (dále jen "první žalovaná"). Předmětem řízení byla přitom žaloba, kterou se žalobkyně domáhala (nejprve jen) po první žalované zaplacení částky 172 896 608,98 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 2. 2017 č. j. 12 C 23/2016-342, nepřipustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila stěžovatelka. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, o němž krajský soud rozhodl shora označeným usnesením tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila stěžovatelka. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že existují pochybnosti ohledně pasivní legitimace první žalované, avšak tuto otázku může soud vyřešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. Současně uvedený nedostatek věcné legitimace první žalované nebylo podle soudu možné označit jako zjevný a nepochybný a nebylo možné dospět k závěru o nepřípustném zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení ze strany žalobkyně. Žalobkyně sice podle závěrů soudu podala návrh z procesní obezřetnosti až po poučení soudem prvního stupně, avšak zároveň setrvala na svém dosavadním právním názoru o pasivní legitimaci první žalované.
4. Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných odmítl. V odůvodnění usnesení konstatoval, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou, kterou dále podrobně rozvedl. Pochybení krajského soudu přitom neshledal.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, po shrnutí dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, namítá, že žalobkyně svým jednáním evidentně obchází institut záměny účastníka a snaží se o zhojení svého prvotního pochybení prostřednictvím procesního institutu přistoupení účastníka. Nadto dodává, že jde o postup nehospodárný a schopný způsobit nemalé průtahy v řízení. Napadená rozhodnutí obecných soudů označuje jako důsledek jejich zcela svévolného postupu v soudním řízení.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud především zdůrazňuje, že ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní.
9. Právní úprava možnosti přistoupení účastníka do probíhajícího řízení se uplatní mj. v případě, kdy žalobci právo, jehož přiznání se v řízení domáhá, nesvědčí výlučně vůči stávajícímu žalovanému, ale k založení pasivní věcné legitimace je třeba, aby na straně žalované vystupovala ještě další osoba. Jde-li o takovýto nedostatek, jehož neodstranění by vedlo k zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace, lze jej odstranit přistoupením dalšího žalobce nebo dalšího žalovaného. Podle Nejvyššího soudu umožňuje institut přistoupení do řízení žalobci, aby odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1363/2016). Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat.
10. Rozhodnutí soudu vydané podle ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoliv řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení věc (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4363/2010).
11. Ústavní soud si je rovněž vědom toho, že je nepřípustné, aby institut záměny byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, se záměrem posléze účast původního žalovaného v řízení ukončit (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 Cmo 327/2014-286, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3388/2014). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu (nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 občanského soudního řádu). O takový případ se však v nyní posuzovaném řízení podle závěrů obecných soudů nejedná. Ústavní soud přitom není oprávněn jakkoliv přehodnocovat jejich zjištění, či dokonce sám hodnotit jejich úvahy či závěry plynoucí z aplikace podústavního práva. Pochybení z pohledu ústavněprávních požadavků kladených na rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal. Obecné soudy v napadeném rozhodnutí dostály požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu