ECLI:CZ:US:2019:2.US.3455.18.1
sp. zn. II. ÚS 3455/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Euro Projekt BETA, s. r. o., člen koncernu, se sídlem Pobřežní 224/20, Praha 8, právně zastoupené Mgr. Petrem Neumannem, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 1537/2017-113, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016 č. j. 51 Co 219/2016-179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2016 č. j. 26 C 14/2015-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj o zaplacení částky ve výši 117 360 511,56 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení bylo co do částky ve výši 424 969,50 Kč zastaveno (výrok II) a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů částku ve výši 1 200 Kč (výrok III). Stěžovatelka se domáhala náhrady škody a ušlého zisku, který jí měl vzniknout při výkonu veřejné moci ze strany žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v příčinné souvislosti s nezákonným územním rozhodnutím Úřadu městské části Praha 9 o umístění stavby ze dne 28. 8. 2009 č. j. P09 042083/2009, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 7. 2012 na podkladě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj dne 10. 3. 2011 (přezkumné řízení).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze tak, že potvrdil napadené rozhodnutí ve výroku I a III (výrok I.) a uložil stěžovatelce uhradit žalované částku ve výši 600 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně a dostatečně skutkový stav a takto zjištěné skutečnosti byly i správně právně posouzeny. Odvolací soud se proto ztotožnil s argumentací nalézacího soudu v tom smyslu, že není možné nalézt příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (územním rozhodnutím ze dne 28. 8. 2009) a tvrzenou škodou, a to s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, ze kterého plyne, že ačkoli bylo vydáno následně pro nezákonnost zrušené rozhodnutí, je pro posouzení odpovědnosti státu za škodu podstatný i výsledek následně probíhajícího řízení, neboť pokud by rozhodující orgán vydal rozhodnutí se shodným výrokem (byť s jiným odůvodněním), byl by následek do majetkové sféry účastníka shodný jako zrušené rozhodnutí. V posuzovaném případě došlo ke zpětvzetí návrhu (žádosti), proto k zastavení řízení a v důsledku ke stejnému následku jako v případě nevyhovění žádosti o vydání územního rozhodnutí. Dále odvolací soud k námitce stěžovatelky upozornil, že nárok na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby není bez dalšího automaticky dán a v občanskoprávním řízení nelze uzavřít, že by takové kladné rozhodnutí bylo vydáno. Teprve od konečného rozhodnutí by bylo možno dovodit, zda a případně v jaké výši by škoda vznikla. Odvolací soud obdobně neshledal, že by byla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou zmařenou investicí stěžovatelky, škodou v podobě úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut. Taktéž nemůže být dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, jelikož vydání kladného územního rozhodnutí nezaručuje vydání kladného stavebního povolení.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, neboť podle ní napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nebylo Nejvyšším soudem shledáno jako přípustné, neboť na otázkách, jež mu stěžovatelka předložila k řešení, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje obsáhle skutkový stav věci a polemizuje s důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl její dovolání. Má za to, že dovolací soud přehnaně formálně a přepjatě restriktivně vyložil ustanovení §243c ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř. ve vztahu k jejímu dovolání, když toto dovolání odmítl a neprojednal je věcně. V ústavní stížnosti brojí i proti předcházejícím rozhodnutím nižších soudů.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
9. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Totéž pak platí i pro řízení před nižšími soudy. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu