ECLI:CZ:US:2019:2.US.3492.19.1
sp. zn. II. ÚS 3492/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. Dušana Novotného, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018 č. j. 61 C 34/2013-268, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2018 č. j. 49 Co 169/2018-275 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 33 Cdo 1025/2019-289, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů v řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2018 č. j. 61 C 34/2013-249, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nahrazení projevu vůle.
3. Městský soud shora označeným usnesením řízení o odvolání stěžovatele podle ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za odvolání ani po marném uplynutí lhůty, kterou mu soud určil.
4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně přistoupil k zastavení řízení zcela správně. Konkrétně konstatoval, že podle čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona použije zákon o soudních poplatcích ve znění přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na datum zahájení řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně dne 3. 10. 2018, je třeba věc posoudit podle zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. účinném ode dne 30. 9. 2017, neboť poplatková povinnost založená odvoláním [§4 odst. písm. b) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2827/2018). Jestliže tedy stěžovatel ve stanovené patnáctidenní lhůtě soudní poplatek neuhradil (pozn.: jakkoliv soudní poplatek uhradil deset dnů po uplynutí lhůty), soud správně řízení o odvolání zastavil a dodal, že uhrazení soudního poplatku po stanovené lhůtě nemá žádné právní následky.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení poukázal na ustálenou judikaturu zabývající se výkladem článku VI přechodných ustanovení zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., a uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemá důvod odchylovat (v tomto ohledu Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a v něm citovanou judikaturu).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá svůj náhled na výklad článku VI přechodných ustanovení zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Podle stěžovatele by se na doposud nepravomocně skončená soudní řízení, zahájená v prvním stupni před účinností zákona č. 267/2017 Sb., a to bez ohledu na stádium řízení, mělo vztahovat rozhodování o následcích neplnění poplatkové povinnosti podle znění zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při výkladu daného ustanovení dostatečně nepřihlížely k účelu zákona, což ve svém důsledku stěžovateli znemožnilo přístup k soudu.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) - c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2, §9 odst. 1, §10 odst. 3). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení (jímž se začíná řízení u soudu prvního stupně) a opravnými prostředky (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/14 ze dne 21. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2075/15 ze dne 22. 10. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2639/18 ze dne 18. 9. 2018). Výklad pojmu "řízení" v přechodném ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v čl. 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. A proto jinými slovy vyjádřeno, na procesní úkon stěžovatele (odvolání, dovolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019).
10. Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo významně zasaženo do postupu soudu při vyzývání účastníků k zaplacení soudního poplatku a stanovení lhůty. Ohledně žalob, odvolání, dovolání či kasačních stížností podaných od 30. 9. 2017 (srov. přechodné ustanovení v čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) platí, že soud stanoví lhůtu v délce alespoň 15 dnů, pouze ve výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší. Takto stanovená lhůta byla do zákona nově zavedena v důsledku koncepčního průlomu spočívajícího v doplnění poslední věty §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Pokud je tedy poplatek zaplacen po lhůtě, soud řízení zastaví a zaplacený poplatek vrátí postupem podle §10 zákona o soudních poplatcích. Obecné soudy v nyní posuzované věci postupovaly zcela v souladu s uvedenými principy, stěžovateli stanovily lhůtu 15 dnů k zaplacení soudního poplatku a po jeho neuhrazení řízení o odvolání zastavily. Pochybení z pohledu ústavněprávních požadavků kladených na rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal. Obecné soudy v napadeném rozhodnutí dostály požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu