ECLI:CZ:US:2019:2.US.4103.18.2
sp. zn. II. ÚS 4103/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavních stížnostech stěžovatelek a stěžovatelů: 1. M. H., 2. A. H., 3. D. H., zastoupené poručníkem M. O., 4. N. H., 5. E. M., 6. B. M., 7. B. M., 8. J. M., 9. M. O., 10. M. T., 11. J. W., všech právně zastoupených Mgr. Miroslavem Ševečkou, advokátem, sídlem Banskobystrická 568/157, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2018 č. j. 13 To 301/2018-759, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2018 se stěžovatelka 1. domáhala zrušení v záhlaví vymezeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích (dále jen "stížnostní soud") proto, že jím dle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jelikož ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí stížnostního soudu s oporou o stejnou argumentaci samostatně podal i zbytek stěžovatelek a stěžovatelů, rozhodl Ústavní soud svým usnesením sp. zn. II. ÚS 4103/18, III. ÚS 4104/18, IV. ÚS 4105/18, IV. ÚS 4106/18, II. ÚS 4110/18, II. ÚS 4111/18, I. ÚS 4112/18, III. ÚS 4113/18, IV. ÚS 4116/18, IV. ÚS 4119/18, I. ÚS 4120/18, ze dne 29. 1. 2019, o spojení ústavních stížností všech stěžovatelek a stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 4103/18. Ústavní soud tak tímto usnesením rozhoduje současně o všech ústavních stížnostech stěžovatelek a stěžovatelů.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatelky a stěžovatelé vystupovali jako poškození - pozůstalí příbuzní po E. H. a V. H. - v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 2 T 236/2017 proti J. S. (dále jen "odsouzený") pro trestný čin usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl odsouzený v tomto trestním řízení rozsudkem nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 2 T 236/2017-621, ve spojení s rozsudkem stížnostního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 13 To 45/2018-658, uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let a současně mu bylo uloženo dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nahradit poškozeným škodu a nemajetkové újmy.
4. Skutek kladený odsouzenému za vinu spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že ten jako řidič motorového vozidla jedoucího vyšší než povolenou rychlostí ve večerních hodinách neadekvátně zareagoval na zvíře pohybující se ve vozovce či jejím bezprostředním okolí, vybočil ze svého jízdního pruhu do pruhu protisměrného a v něm kolidoval s vozidlem, v němž cestovali oba zesnulí.
5. Usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 2 T 236/2017-742, uložil nalézací soud odsouzenému povinnost dle §154 odst. 1, 2 trestního řádu nahradit stěžovatelkám a stěžovatelům náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v jednotlivých výších, které v uvedeném usnesení přesně vyčíslil u každého ze stěžovatelek a stěžovatelů. Nalézací soud nároky vyčíslené právním zástupcem stěžovatelek a stěžovatelů modifikoval tak, že režijní paušál mu přiznal u každého společného úkonu jen jednou, stejně jako cestovní výdaje a náhradu za promeškaný čas, jinak úhrnem stěžovatelkám a stěžovatelům na náhradě nákladů poškozených přiznal částku 1 152 730,84 Kč.
6. Na podkladě stížnosti odsouzeného stížnostní soud usnesení nalézacího soudu zrušil a nově rozhodl tak, že uložil odsouzenému povinnost nahradit stěžovatelkám a stěžovatelům pouze v části rozsahu přiznaného nalézacím soudem. Stížnostní soud totiž vyslyšel námitku odsouzeného, že nalézací soud neaplikoval ustanovení §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a nesnížil odměnu za úkony provedené společně za více stěžovatelek či stěžovatelů. Stížnostní soud proto přiznané nároky revidoval postupem, podle nějž nejprve odměnu za každý úkon právní služby snížil o 20 % dle §12a odst. 1 advokátního tarifu, následně u společných úkonů snížil odměnu dle §12 odst. 4 advokátního tarifu od dalších 20 %, a pokud částka i po tomto zkrácení přesahovala 5 000 Kč, snížil ji na tuto hodnotu dle §12a odst. 2 advokátního tarifu. K tomu pak připočetl náhradu vedlejších výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %. Stížnostní soud se uchýlil k aplikaci těchto ustanovení advokátního tarifu při vědomí, že tato platí pro případy výpočtu mimosmluvní odměny, ačkoliv právní zástupce stěžovatelek a stěžovatelů (jejich původní zmocněnec jakožto poškozených v trestním řízení) měl s nimi domluvenou smluvní odměnu. Stížnostní soud tento postup odůvodnil odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018 a sp. zn. IV. ÚS 3103/17 ze dne 29. 5. 2018.
III. Argumentace stěžovatelek a stěžovatelů
7. Stěžovatelé a stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítají: 1) nesprávnou aplikaci pravidel pro určení mimosmluvní odměny; 2) nedostatečné vypořádání se s účelností jednotlivých úkonů; 3) rozpor s dobrými mravy a legitimním očekáváním; 4) nesprávnost závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017. Blíže lze vystihnout jednotlivé tyto námitky následovně:
8. Ad 1) stěžovatelé a stěžovatelky uvádějí, že §12a odst. 2 advokátního tarifu dopadá toliko na případy ustanoveného zmocněnce, nikoliv zmocněnce zvoleného. Snížení mimosmluvní odměny za každý úkon právní služby tak postrádá zákonný podklad. Stížnostní soud nerespektoval §10 odst. 5 advokátního tarifu, podle nějž je tarifní hodnotou za každý úkon zmocněnce poškozeného částka 10 000 Kč a přiznal-li soud na náhradě újmy poškozenému částku vyšší, pak sama tato vyšší částka. Stížnostní soud rovněž zcela nesprávně aplikoval §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť kdyby si každý z poškozených vzal vlastního zmocněnce, toto pravidlo by vůbec nebylo možno uplatnit. To, že si všichni stěžovatelé a stěžovatelky vzali stejného zmocněnce poškozených, bylo pouze výrazem snahy o minimalizaci nákladů na právní zastoupení, na niž nemohou postupem stížnostního soudu doplácet. Ani §12a odst. 1 advokátního tarifu nebyl aplikován v jejich věci stížnostním soudem v souladu s právním řádem, neboť i toto ustanovení se uplatní toliko na ustanoveného zmocněnce poškozených.
9. Ad 2) stěžovatelé a stěžovatelky stížnostnímu soudu vytýkají, že svévolně vycházel z toho, že náhrada nákladů přiznaná nalézacím soudem činila přibližně jednu čtvrtinu z celkově přiznané náhrady nemajetkové újmy všem stěžovatelům a stěžovatelkám rozsudkem stížnostního soudu specifikovaným výše sub 3., pročež přikročil k redukci přiznané náhrady nákladů pro nepřiměřenost jejich výše. Stížnostní soud přitom nepopřel účelnost vynaložení byť jediného úkonu právní služby, přičemž stěžovatelky a stěžovatelé zopakovali, že kdyby si byl každý z nich vzal vlastního zmocněnce, k žádné takové redukci by nemohlo dojít. Současně upozornili na to, že v případě usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17 byla celková výše náhrady nákladů téměř poloviční ve vztahu k částce přiznané v adhezním řízení.
10. Stížnostní soud rovněž opomněl, že byť celková výše původně nalézacím soudem přiznaných náhrad nákladů řízení se pohybovala ve výši jedné čtvrtiny k částce přiznané v adhezním řízení všem stěžovatelům a stěžovatelkám, vzhledem k různému počtu úkonů právních služeb a různým výším přiznaných nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy jednotlivým stěžovatelkám a stěžovatelům byl tento poměr u každého z nich různý, přičemž u některých z nich činil dokonce méně než 15 % částky jim přiznané v adhezním řízení. K tomu stěžovatelé a stěžovatelky poznamenali, že i etický kodex advokátů za hranici přiměřenosti odměny advokáta považuje 25 % z přiznané částky.
11. Dle stěžovatelek a stěžovatelů se tak stížnostní soud nedostatečně vypořádal s výší náhrady nákladů zmocněnce u každého jednoho z nich. Dovolávají se dále závěrů usnesení sp. zn. II. ÚS 2258/10 ze dne 13. 6. 2013 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 4913/12 ze dne 12. 2. 2013, podle nichž je úprava náhrady nákladů zmocněnce poškozeného úkolem pro normotvůrce, do nějž nepřísluší Ústavnímu soudu zásadně zasahovat a pravidlo pro určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného pro účely náhrady nákladů je transparentně zakotveno v ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž dané úpravě nelze z hlediska ústavní konformity ničeho vytýkat. Závěry těchto výše uvedených usnesení a těch usnesení, jichž se dovolává ve svém napadeném rozhodnutí stížnostní soud, považují tak stěžovatelky a stěžovatelé za rozporná.
12. Ad 3) stěžovatelky a stěžovatelé vytýkají stížnostnímu soudu porušení dobrých mravů a jejich legitimního očekávání, neboť je jejich právní zástupce (zmocněnec poškozených) na začátku celého případu ubezpečil, že náklady jeho právního zastoupení se budou řídit ustanovením advokátního tarifu o mimosmluvní odměně a že tyto náklady v případě úspěchu stěžovatelek a stěžovatelů ponese odsouzený v plném rozsahu.
13. Ad 4) stěžovatelky a stěžovatelé poukázali rovněž na to, že do jejich legitimního očekávání zasáhl i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 ze dne 11. 4. 2018, podle nějž "...náklady vynaložené poškozeným na právní zastoupení v adhezním řízení nejsou podřaditelné pod §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a přímý nárok žalobce vůči žalované pojišťovně tak není dán, není-li zahrnut v taxativním výčtu nároků uvedených v tomto ustanovení." Stěžovatelé a stěžovatelky doufají, že Ústavní soud bude tento názor Nejvyššího soudu, který zasahuje do zažité letité praxe, revidovat, neboť stěžovatelky a stěžovatelé se nyní dostávají do situace, v níž jsou povinni svému právnímu zástupci (zmocněnci poškozených) zaplatit částku, která je vyšší, než částka přiznaná jim stížnostním soudem na náhradě nákladů trestního řízení, přičemž vzhledem k uvedenému právnímu názoru Nejvyššího soudu se rozdílu budou muset domáhat přímo po odsouzeném, neboť jeho pojišťovna jim jej z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla neproplatí. Stěžovatelé a stěžovatelky se přitom obávají, že tím se tento rozdíl pro ně stává nedobytným.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky nebo stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Napadené usnesení stížnostního soudu je v souladu s dřívější judikaturou Ústavního soudu a žádná z námitek uplatněných stěžovatelkami a stěžovateli nesvědčí pro to, že by byť potenciálně mohlo představovat porušení některého z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod některého z nich. Jednotlivé námitky pak detailněji Ústavní soud vypořádává následovně:
17. Námitka 1) je sama o sobě při konfrontaci s předchozí judikaturou Ústavního soudu bezpředmětná. Ústavní soud totiž za určitých podmínek připouští výklad advokátního tarifu, podle nějž jsou na určení výše odměny zvoleného zmocněnce poškozených uplatněna kritéria pro určení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozených a jeho judikatura je v tomto směru již ustálena (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1137/19 ze dne 2. 5. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 1404/18 ze dne 2. 4. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17 ze dne 29. 5. 2018 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018). Námitka, že již per se je takový postup obecných soudů nezákonný či dokonce protiústavní, proto nemůže ani hypoteticky obstát. Ke splnění podmínek pro tento postup v případě stěžovatelů viz níže sub 24. a násl.
18. Ústavní soud v této souvislosti může toliko připomenout, že smyslem připuštění postupu podle §12 odst. 4 advokátního tarifu i u zvoleného zmocněnce poškozeného je reflektovat při rozhodování o přiznání náhrady nákladů poškozených související s přibráním zmocněnce, který zastupuje více poškozených, skutečnost, že tento při poskytování právních služeb každému z nich vychází z určitého penza informací o celém případu, které mu jeho práci usnadňují, neboť z tohoto jednou nabytého penza čerpá do určité míry při poskytování právních služeb všem jednotlivým poškozeným. To zmenšuje potřebné úsilí na každý úkon právní služby v porovnání se situací, v níž takový zmocněnec zastupuje několik poškozených v zcela samostatných nijak nesouvisejících trestních řízeních, v nichž musí všechny informace nastudovat u každého případu zvlášť.
19. Smyslem připuštění postupu dle §12a advokátního tarifu i v případech zvolených zmocněnců poškozených je pak umožnit korektiv celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů v souvislosti se zvoleným zmocněncem poškozeného, který si vynucuje z praktického hlediska právě ne vždy exaktně rozlišitelný podíl individualizovaného úsilí zmocněnce více poškozených vůči každému jednomu z jeho zmocnitelů, daný individuálními okolnostmi každého z nich (např. prokazování specifických dopadů trestného činu do života každého jednotlivého z nich) oproti podílu úsilí, které vůči nim takový zmocněnec vynakládá jakožto vůči skupině, neboť je ve vztahu ke každému z nich identické a vychází naopak ze společných skutečností uplatnitelných ve vztahu ke každému z nich stejně (např. stejná právní argumentace, stejná komunikace s obviněným v průběhu řízení ohledně dobrovolné náhrady škody, zastupování všech při hlavním líčení, stejné skutkové okolnosti vzniku škody či nemajetkové újmy atd.).
20. Podíl těchto úsilí je z praktického hlediska v individuálních případech exaktně neurčitelný. Ústavní soud svou judikaturou uvedenou výše sub 17. proto nemohl zasáhnout proti postupu obecných soudů, který vychází na podkladě individualizovaných okolností každého jednotlivého případu z výše uvedených korektivů snižujících částku odměny za každý úkon právní služby úplně stejně, jako v případě obhájců více obviněných, kde se tyto korektivy uplatňují fakticky z úplně stejných důvodů, tedy nejde o nějakou zvláštní aplikační svévoli specificky toliko ve vztahu ke zmocněnci poškozených.
21. V každém případě jednoho zmocněnce vícera poškozených v jednom trestním řízení je tak třeba vždy vyvažovat mezi oprávněnými zájmy těchto poškozených na náhradu jejich nákladů trestního řízení vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce a oprávněným zájmem odsouzeného neplatit na náhradě těchto nákladů částku nepřiměřenou úsilí, které zmocněnec poškozených v jejich prospěch vynaložil.
22. Ostatně obtížná rozlišitelnost těchto podílů vyznívá i z nyní posuzovaných ústavních stížností, jejíž právní argumentace je navlas stejná u všech stěžovatelek a stěžovatelů, byť rovněž ve všech těchto stížnostech se stěžovatelky a stěžovatelé odvolávají na specifika platná pouze pro některé z nich.
23. Stěžovatelkám a stěžovatelům lze tak jistě přisvědčit v tom, že kdyby každý z poškozených měl svého zmocněnce, uvedený postup podle §12 odst. 4 advokátního tarifu a dle §12a advokátního tarifu by nebylo možno použít, nicméně v takovém případě žádný ze shora nastíněných důvodů pro snížení nenastává.
24. Ohledně námitky 2) je v souladu s výše sub 17. uvedenou dřívější judikaturou Ústavního soudu rozhodující, zda postup, jímž stížnostní soud aplikoval ustanovení advokátního tarifu určená pro ustanoveného zmocněnce poškozených na situaci zvoleného zmocněnce poškozených, byl řádně a dostatečně individuálně odůvodněn.
25. Byť Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu by vzhledem k nesmírně citlivé povaze případu pro všechny stěžovatelky a stěžovatele, kteří přišli o své blízké, zasluhovalo větší míru individualizace ve vztahu ke každému z nich, přece požadavkům na ústavní konformitu dostačuje. Stížnostní soud nevycházel totiž pouze z úhrnu celkové výše částky přiznané všem stěžovatelkám a stěžovatelům na náhradě nákladů řízení a jejího poměru k částce přiznané v úhrnu všem z nich v adhezním řízení na náhradě škody a nemajetkové újmy, jak stěžovatelky a stěžovatelé uvádí, ale zejména i právě z toho, že velká část poskytnutých úkonů právních služeb měla společný základ v jediné události u všech stěžovatelek a stěžovatelů (viz s. 5 napadeného usnesení stížnostního soudu). Kombinaci obou těchto důvodů přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (zejména k tomu, že šlo o jedinou dopravní nehodu, nikoliv např. o několik různých dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu, jejichž skutkový průběh by byl odlišný u každého ze stěžovatelek a stěžovatelů) tak Ústavní soud považuje za dostatečně legitimizující postup dle §12 odst. 4 advokátního tarifu a dle §12a advokátního tarifu, ačkoliv zmocněnec stěžovatelek a stěžovatelů nebyl ustanoven.
26. Stížnostní soud přitom neopomněl zdůraznit ani to, že jinak u každého ze stěžovatelek a stěžovatelů byl jejich nárok uplatněný v adhezním řízení podporován jinými důkazy, tedy dal najevo, že k nim nepřistupuje paušálně jakožto k jednolitému celku. Rovněž (až na určité drobné korekce na s. 3 svého napadeného rozhodnutí, proti nimž však ani argumentace ústavních stížností nijak nesměřovala) stížnostní soud nezkrátil přiznanou náhradu nákladů trestního řízení stěžovatelek a stěžovatelů tím, že by vyloučil ze soupisu nahrazovaných úkonů právních služeb některé z nich pro neúčelnost. Pokud tak stěžovatelky a stěžovatelé namítají, že stížnostní soud neodůvodnil neúčelnost žádného konkrétního úkonu právní služby, pak se tato dílčí námitka míjí s podstatou věci.
27. Stížnostní soud totiž v žádném případě stěžovatelkám a stěžovatelům nevytýkal jejich procesní aktivitu a nepovažoval úkony jejich společného zmocněnce na neúčelné, toliko až na základě výše sub 25. uvedených důvodů v souladu s dřívější judikaturou Ústavního soudu považoval jejich celkovou výši vzhledem k určitému společnému základu v jediné události za nepřiměřenou. Konstrukce uplatnění úpravy výpočtu odměny ustanoveného zmocněnce poškozených na smluvního zmocněnce poškozených je navíc odlišná, než jak ji nazírají stěžovatelky a stěžovatelé - není vázána na účelnost jednotlivých úkonů právních služeb, pouze je v případě nepřiměřenosti přiznání odměny v plné výši ze shora uvedených důvodů u každého úkonu právní služby zkrácena příslušným způsobem. U každého takového úkonu právní služby je tak vždy i při tomto postupu reflektováno individualizované úsilí, které musí zmocněnec poškozeného vynaložit vzhledem ke konkrétním specifikům nároků uplatňovaných každým ze společně zastupovaných poškozených.
28. O náhradu za vynaložený náklad v podobě odměny zmocněnce tak u žádného účelně vynaloženého úkonu právní služby zmocněncem společně zastupovaní poškození nepřichází, v této se pouze odráží skutečnost, že při vynakládání těchto úkonů zmocněnec uplatňoval některé společné informace opakovaně u každého z nich, a tedy přiznat náhradu za odměnu zmocněnce za každý takový úkon právní služby nemusí odpovídat úsilí skutečně vynaloženému na takový úkon a jeho individuální rozměry a současně může být v konečném důsledku nepřiměřené pro odsouzeného.
29. Jinými slovy, účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby poskytnutého společným zmocněncem poškozených každému jednomu z nich ještě neznamená, že celkové náklady poškozených v trestním řízení spočívající v odměně jejich zmocněnce musí být již jen z tohoto důvodu ve vztahu k odsouzenému přiměřené vzhledem k úsilí vynaloženému tímto zmocněncem. Pokud tedy i v takovém případě, v němž obecný soud nepovažuje žádný úkon právní služby poskytnuté společným zmocněncem poškozeným za neúčelný, ale přesto v individuálním případě na základě konkrétně odůvodněných skutečností dovodí jejich celkovou nepřiměřenost a aplikuje na jejich náhradu ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu a §12a advokátního tarifu, není takový postup porušením ústavně zaručených základních práv společně zastupovaných poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
30. Lichá je rovněž dílčí námitka stěžovatelek a stěžovatelů, že u některých z nich celková výše částky přiznané na náhradě nákladů trestního řízení nepředstavovala jednu čtvrtinu částky celkově přiznané v adhezním řízení, proto u nich stížnostní soud k snížení přiznané náhrady nákladů trestního řízení přistupovat neměl. Ústavní soud k tomu opakuje, že poměr částky přiznané náhrady nákladů trestního řízení poškozeného ku částce nároku přiznaného v adhezním řízení nebyl jediným argumentem, pro nějž stížnostní soud k aplikaci stěžovatelkami a stěžovateli vytýkaných ustanovení advokátního tarifu přikročil. Pokud by pak v kombinaci výše uvedených důvodů stížnostní soud přistoupil k aplikaci §12 odst. 4 advokátního tarifu a §12a advokátního tarifu pouze u některých stěžovatelek či stěžovatelů, dopustil by se tím naopak ústavně reprobovaného nerovného přístupu k jednotlivým poškozeným, neboť ačkoliv byli tito zastupováni stejným zmocněncem, některým z nich by byla náhrada nákladů zkrácena, a jiným nikoliv, ačkoliv tento zmocněnec při poskytování právních služeb vycházel ze stejného základu v jedné tragické události u obou těchto skupin poškozených.
31. Rovněž poukázání na přípustnou výši tzv. podílové odměny advokáta ve stavovských předpisech nemůže být v nynější věci jakkoliv relevantní. Kromě toho, že se jedná o stavovský předpis, který působí toliko dovnitř advokátského stavu, řeší zcela jinou situaci, než je posuzování přiměřenosti náhrady nákladů trestního řízení poškozeného v individuálním případě. Ostatně patří se podotknout, že i čl. 10 odst. 5 usnesení Představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších stavovských předpisů, na nějž námitka stěžovatelů a stěžovatelek zjevně míří, nestanovuje hranici 25 % z celkové částky jako absolutní, nýbrž pouze explikativně uvádí, že nepřiměřenou odměnou je zpravidla taková, která tuto hranici převyšuje. I toto ustanovení stavovského předpisu tak připouští odlišnou hranici přiměřenosti na podkladě individuálních okolností každého jednotlivého případu.
32. Ani odkaz na usnesení sp. zn. II. ÚS 2258/10 ze dne 13. 6. 2013 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 4913/12 ze dne 12. 2. 2013 nemůže na věci nic změnit, neboť na nyní posuzovaný případ se jejich závěry vůbec nevztahují. V odkazovaných usneseních se totiž Ústavní soud vypořádával s argumentací tamních stěžovatelů, že pro obhájce a zmocněnce poškozeného jsou stanovena jiná pravidla pro určení tarifní hodnoty odměny za jeden úkon právní služby. Pouze na tento argument tehdy Ústavní soud stěžovatelům také odpovídal, tedy jeho závěr se nijak nevztahoval k možnosti aplikace ustanovení o určení tzv. tarifní hodnoty odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zmocněnce na zmocněnce smluvního.
33. Námitka 3) je zjevně nedůvodná. Institut dobrých mravů je vlastní hmotněprávní úpravě soukromoprávních disciplín, nikoliv úpravě trestního řízení jako bytostně veřejnoprávní oblasti. Legitimní očekávání pak nemůže založit toliko informace poskytnutá právním zástupcem, nota bene jde-li o informaci, která se bezprostředně dotýká otázky odměny, která za poskytnuté právní služby takovému právnímu zástupci bude náležet. Vliv informací poskytnutých právním zástupcem na celkovou výši jeho odměny se může projevit toliko ve vztahu mezi tímto právním zástupcem a jeho klienty, který však není předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem. Tomu tak nenáleží se k němu jakkoliv vyjadřovat.
34. Námitka 4) se nevztahuje k nyní posuzovaným ústavním stížnostem. Svou podstatou směřuje k úplně jinému rozhodnutí obecných soudů a netýká se nijak bezprostředně napadeného rozhodnutí stížnostního soudu. Ústavní soud, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, se na podkladě těchto ústavních stížností nemůže nijak vyjadřovat k eventuálním budoucím aktivitám při vymáhání pohledávek vzniklých v souvislosti s trestným činem odsouzeného, včetně možných dalších právních řízení stěžovatelek a stěžovatelů ani k jejich výsledkům. Ústavní soud se tak musí toliko omezit na konstatování, že ani tato další možná právní řízení se nebudou smět vymykat mezím ústavní konformity a i v nich budou moci stěžovatelky a stěžovatelé případně využít procesních prostředků k ochraně svých práv a za splnění dalších podmínek v posledku i podat ústavní stížnost.
V. Závěr
35. Po seznámení se s obsahem ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že žádná z námitek uplatněných stěžovatelkami a stěžovateli není způsobilá odůvodnit závěr, že by napadeným rozhodnutím stížnostního soudu mohlo být porušeno některé z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatelek a stěžovatelů. Jelikož v tomto napadeném rozhodnutí ani v řízení předcházejícím jeho vydání Ústavní soud neshledal žádné takové flagrantní porušení ani sua sponte, ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu