ECLI:CZ:US:2019:2.US.418.19.1
sp. zn. II. ÚS 418/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci návrhu stěžovatele F. Š., t. č. Vazební věznice, P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2019 č. j. 4 As 362/2018-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2019 doručen nekvalifikovaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož brojí stěžovatel proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Stěžovatel v návrhu požaduje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu a ustanovení zástupce z řad advokátů Ústavním soudem.
3. Stěžovatelovo podání není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona o Ústavním soudu) a pro řízení před Ústavním soudem není navrhovatel zastoupen advokátem (§30, §31 citovaného zákona). Zejména nedostatek právního zastoupení advokátem je setrvale považován za vadu, která vede (v případě jejího neodstranění) k odmítnutí ústavní stížnosti. Povinnost zastoupení advokátem se přitom vztahuje již na sepis ústavní stížnosti [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04 ze dne 23. 9. 2004], přičemž právního zástupce z řad advokátů nemůže stěžovateli ustanovit sám Ústavní soud.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
5. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
6. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel obrací na Ústavní soud opakovaně s množstvím ústavních stížností, v nichž požaduje po Ústavním soudu ustanovení zástupce z řad advokátů. V mnoha případech již byl Ústavním soudem vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (viz např. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 3807/18, IV. ÚS 3806/18, II. ÚS 3798/18).
7. Na výzvy Ústavního soudu pak stěžovatel reaguje většinou sdělením, že zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti by mu měl zajistit samotný Ústavní soud, a to postupem dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z jeho přístupu vyplývá, že se nehodlá řídit poučením Ústavního soudu a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co byl stěžovatel řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty.
8. V daném případě nemá Ústavní soud pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti, a s následky plynoucími z nedodržení těchto zákonných požadavků. Rovněž již bylo stěžovateli několikrát objasněno, že Ústavní soud mu zástupce ustanovit nemůže.
9. V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
10. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj