ECLI:CZ:US:2019:2.US.4185.18.1
sp. zn. II. ÚS 4185/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Nc 2442/2018 a postupu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 25 Nc 24/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 19. 12. 2018 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zaprvé konstatoval, že postupem Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Nc 2442/2018 a postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 25 Nc 24/2009 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a jeho právo na respektování soukromého rodinného života, zadruhé aby zavázal městský soud k postoupení dotčené věci vedené nyní Obvodním soudem pro Prahu 10 k rozhodování jinému věcně příslušnému soudu a zatřetí aby nalézacímu soudu zakázal průtahy v řízení zasahovat do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že napadeným postupem obecných soudů, spočívajícím především v průtazích v řízení a v nerozhodnutí o jeho návrzích, dochází k porušení ústavně zaručených práv jeho i jeho dcery, a to jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a jeho práva na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i práva dítěte na péči a výchovu rodiče dle téhož článku ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní stížnost je podána v souvislosti s řízením ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatele vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 Nc 24/2009. Stěžovatel v červenci 2016 podal u obvodního soudu návrh na změnu úpravy poměrů ke své nezletilé dceři; žádal, aby dcera, v roce 2010 svěřená do péče matky, byla nyní svěřena do jeho péče a matce stanoveno výživné. Toto řízení před obvodním soudem stále trvá a podle stěžovatele nelze očekávat ani brzké rozhodnutí věci.
3. Stěžovatel předně napadá zdlouhavost řízení ve věci péče o nezletilou před obvodním soudem, v němž není postupováno s patřičným urychlením, a to i přes jeho opakované stížnosti na průtahy v řízení (podané v lednu a v září 2017); stěžovatel též připomíná, že i podle zprávy o šetření, které provedl zástupce veřejné ochránkyně práv, došlo v řízení k nedůvodným průtahům i dalším pochybením v této souvislosti (pochybení místopředsedkyně obvodního soudu při řešení stěžovatelovy stížnosti na průtahy a při výkonu soudního dohledu). Dále stěžovatel konkrétně kritizuje, že v řízení není řádně rozhodováno ani o jeho návrhu na přikázání věci jinému soudu, který podal v roce 2018. Poté, co stěžovatel v září 2018 zaplatil soudní poplatek za tento návrh, obvodní soud po dobu měsíce nic dalšího nečinil, a stěžovatel tedy podal návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (rozhodnutí o jeho návrhu) - Městský soud v Praze ovšem tento návrh postoupil zpět obvodnímu soudu k dalšímu řízení (přípisem ze dne 30. 10. 2018 č. j. 1 Nc 2442/2018); tedy nebylo řádně rozhodnuto ani o návrhu na přikázání věci, ani o žádosti o stanovení lhůty k provedení tohoto úkonu. Stěžovatel uzavírá, že v řízení před obvodním soudem dochází k faktickému odpírání spravedlnosti, a to s ohledem na průtahy v řízení i na další postup soudu porušující ústavně zaručená práva stěžovatele. Nadto v důsledku nečinnosti obvodního soudu a absence adekvátní úpravy péče o dceru odpovídající současnému stavu je podle stěžovatele fakticky likvidován jeho vztah s dcerou, v posledních letech totiž prakticky není možné realizovat jejich styk podle předchozí úpravy z roku 2010. Stěžovatel se závěrem domnívá, že jedinou možností, jak řízení a situaci odblokovat, je změna soudu projednávajícího a rozhodujícího danou věc. Stěžovatel zároveň navrhuje vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud rozhodl, jednak že Městský soud v Praze je povinen neprodleně rozhodnout o návrhu stěžovatele na změnu příslušnosti soudu a jednak že nalézacímu soudu se zakazuje průtahy v řízení zasahovat do ústavně zaručených práv stěžovatele.
4. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených listin a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 25 Nc 24/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že v červenci 2016 stěžovatel podal u obvodního soudu návrh na změnu úpravy poměrů ke své nezletilé dceři; žádal, aby dcera byla nyní svěřena do jeho péče a matce stanoveno výživné (č. l. 1047 spisu obvodního soudu). V průběhu tohoto řízení stěžovatel podal několik návrhů na vydání předběžného opatření (k zatímní úpravě poměrů - péče o nezletilou v rozsahu pro stěžovatele přijatelném), kterým zpravidla nebylo vyhověno; posléze podal též návrh na omezení rodičovské způsobilosti matky nezletilé. V období od května do října 2016 se spis v dotčené věci nacházel mimo obvodní soud, z důvodu řešení opravných prostředků podaných stěžovatelem. V lednu 2017 pak proběhlo první jednání ve věci a následně také jiný soudní rok, při němž byl proveden pohovor soudkyně se samotnou nezletilou; další jednání proběhlo v březnu 2017. V květnu 2017 byl ustanoven znalec z oboru psychologie, znalecký posudek byl soudu doručen v prosinci 2017 (původní termín vypracování posudku byl odložen z důvodu probíhající mediace mezi rodiči); dále proběhlo jednání v březnu a dubnu 2018; následující plánované jednání v dubnu 2018 bylo zrušeno na žádost stěžovatele opřenou o zdravotní důvody; krátké jednání v srpnu 2018 pak proběhlo bez účasti stěžovatele. V srpnu stěžovatel podal námitku podjatosti soudkyně obvodního soudu, u níž je věc projednávána, které nebylo vyhověno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018; mimoto opakovaně žádal, zda by se soudní jednání ve věci nemohla konat na jiném místě než v sídle obvodního soudu (Justiční areál Na Míčánkách); o této žádosti bylo jednáno jako o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. Dne 15. 10. 2018 stěžovatel na výzvu zaplatil soudní poplatek za tento návrh. Dne 27. 10. 2018 pak k Městskému soudu v Praze podal návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu - přikázáni věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. Dne 5. 11. 2018 byl spis odeslán městskému soudu k rozhodnutí o přikázání věci a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018 č. j. 1 Nc 2562/2018-1458 byl návrh stěžovatele na delegaci věci jinému soudu z důvodu vhodnosti zamítnut (usnesení bylo stěžovateli odesláno dne 9. 1. 2019 a doručeno dne 17. 1. 2019). Dle informací nacházejících se ve spise styk stěžovatele s jeho nezletilou dcerou od ledna 2018 neprobíhá pravidelně, ale sporadicky (celkem v řádu dní za celé období roku 2018 vyjma delšího styku o letních prázdninách), a to z iniciativy stěžovatele.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
6. Podle §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný nebo je-li podaný návrh nepřípustný. Podle §43 odst. 2 písm. a) je návrh odmítnut, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V posuzovaném případě stěžovatel ústavní stížností brojí jednak proti vnímaným průtahům v řízení před obvodním soudem ve věci péče o jeho nezletilou dceru a jednak proti postupu Městského soudu při vyřizování jeho návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, respektive proti průtahům v řízení o jeho návrhu na přikázání věci jinému soudu. Konkrétně pak stěžovatel požaduje jednak konstatování porušení svých práv postupem obecných soudů (tj. ve vztahu k oběma tvrzeným zásahům), jednak zakázání průtahů v řízení před obvodním soudem (ve vztahu k prvnímu zásahu) a jednak vyslovení povinnosti městského soudu postoupit dotčenou věc k rozhodování jinému věcně příslušnému soudu (ve vztahu k druhému tvrzenému zásahu).
8. V části, v níž stěžovatel brojí proti tvrzeným průtahům v řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. 25 Nc 24/2009, je ústavní stížnost nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V této právní úpravě se odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
9. V případech, kdy je zásah orgánu veřejné moci spatřován v průtazích či nečinnosti v řízení před soudem, Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2979/09 ze dne 13. 5. 2010 (N 107/57 SbNU 377), bod 15; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3526/18 ze dne 9. 11. 2018, bod 5; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2269/15 ze dne 5. 2. 2016, body 25 a násl.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Citované ustanovení zakotvuje institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu coby preventivní prostředek k nápravě stavu v rámci soustavy obecného soudnictví v okamžiku, kdy jsou průtahy aktuální. Ústavní soud tento institut ustáleně pokládá za efektivní prostředek nápravy v situaci namítaných průtahů v řízení, a jeho využití tedy považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 246/06 ze dne 16. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 991/16 ze dne 9. 5. 2016 a mnohá další).
10. V projednávaném případě stěžovatel nevyužil návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích jako prostředku nápravy proti tvrzeným průtahům v řízení před obvodním soudem. V tomto ohledu stěžovatel toliko v průběhu roku 2017 podal dvě stížnosti na průtahy podle §164 zákona o soudech a soudcích, což ovšem není dostatečné z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti, nehledě na to, že ústavní stížnost byla podána až více než rok po vyřízení druhé z těchto stížností. Stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podaný dne 27. 10. 2018 k Městskému soudu v Praze se pak vztahoval konkrétně k provedení rozhodnutí o návrhu stěžovatele na přikázání věci jinému soudu, nikoli k vydání rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé. Za uvedené situace Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k namítaným průtahům v řízení před obvodním soudem ve věci samé nevyužil dostupných procesních prostředků k ochraně svého práva, a proto jeho ústavní stížnost v této části musela být shledána nepřípustnou.
11. Nad rámec uvedeného závěru k závažným námitkám ohledně porušení práv stěžovatele i jeho dcery na rodinný život Ústavní soud podotýká, že je třeba poukázat na skutečnost, že potřebnost nové úpravy poměrů nezletilé dívky v naléhavé prozatímní podobě, tedy formou předběžného opatření, byla v řízení opakovaně (k návrhům stěžovatele) posuzována, ovšem vydání předběžného opatření nebylo shledáno důvodným. Mimoto stěžovatel ani podle stávající, stále platné úpravy není od dcery a kontaktu s ní zcela odtržen, ale má právo na styk s ní - a pokud k takto předvídanému styku v posledním roce nedochází, pak obsah spisu obvodního soudu (včetně vyjádření samotné nezletilé) naznačuje, že je to sám stěžovatel, kdo nerealizaci styku iniciuje a plánovaný styk v konkrétních termínech ruší. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení již byl zjišťován i názor samotné nezletilé, která v dosavadních výpovědích nesouhlasí s tak širokým stykem, jak žádá stěžovatel. Závěrem lze též obecně konstatovat, že dříve než rodiče začnou napadat údajné porušování práv svých dětí, měli by zajisté především sami projevit respekt ke svým dětem; a jedná-li o záležitosti dětí, které jsou již schopny vyjádřit svůj názor či přání v daných záležitostech, pak bylo by záhodno, aby se prve sami rodiče svých dětí na jejich názor zeptali a jej si vyslechli.
12. V části, v níž stěžovatel brojí proti postupu městského soudu při vyřizování jeho návrhu na přikázání věci jinému soudu, ústavní stížnost požadavek přípustnosti splňuje, neboť stěžovatel neúspěšně vyčerpal návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Ústavní stížnost je v této části též celkově projednatelná; avšak pokud stěžovatel konkrétně navrhuje, aby Ústavní soud zavázal Městský soud v Praze k přikázání dotčené věci jinému soudu, jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. V řízení o ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je totiž Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, oprávněn podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko zakázat příslušnému orgánu pokračovat v porušování práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením, je-li to možné. Pokud tedy porušení ústavně zaručených práv stěžovatele spočívá v nevydání rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatele, tedy v průtazích v řízení o tomto návrhu, Ústavní soud je oprávněn soudu zakázat pokračování v průtazích, ale nikoliv mu přikázat, jak má o návrhu stěžovatele rozhodnout. Proto i kdyby Ústavní soud shledal opodstatněnými výtky stěžovatele vůči postupu městského soudu v projednávaném případě (což se nestalo, jak bude odůvodněno dále), stěžovatelově požadavku na určení povinnosti městského soudu přikázat věc jinému soudu by nebylo možno vyhovět, protože k takovému rozhodnutí není Ústavní soud zákonem ani ústavou oprávněn. Jde tedy o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
13. V rozsahu, v jakém ústavní stížnost splňuje podmínky projednatelnosti, ji Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní pochybení, které by dosahovalo ústavní intenzity, v postupu ať městského soudu, či i obvodního soudu při vyřizování stěžovatelova návrhu na přikázání věci jinému soudu, či i jeho souvisejícího návrhu na určení lhůty k vydání rozhodnutí o tomto návrhu. V tomto ohledu postačí zrekapitulovat, že po konkretizaci návrhu na přikázání věci podáním stěžovatele ze dne 2. 9. 2018 byl stěžovatel usnesením obvodního soudu ze dne 27. 9. 2018 vyzván k zaplacení soudního poplatku za tento návrh; toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 12. 10. 2018 a stěžovatel soudní poplatek uhradil dne 15. 10. 2018 (tedy nikoliv již v září 2018, jak mylně uvádí v ústavní stížnosti). Po podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dne 27. 10. 2018 byla věc obvodním soudem předložena k rozhodnutí městskému soudu, a to dne 5. 11. 2018; městský soud pak spis obdržel dne 13. 11. 2018. Dne 5. 12. 2018 městský soud usnesením rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na delegaci věci; toto usnesení bylo stěžovateli odesláno dne 9. 1. 2019 a doručeno dne 17. 1. 2019. Je zřejmé, že v rozhodování o návrhu stěžovatele na přikázání věci k žádným průtahům nedochází, o tomto návrhu již bylo rozhodnuto. Ani předcházející postup obecných soudů nesvědčí o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Ústavní soud shrnuje, že ze shora uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost odmítnuta, a to zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. d) a e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na vydání předběžného opatření s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti; navíc se Ústavní soud podanou ústavní stížností zabýval s urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu