ECLI:CZ:US:2019:2.US.426.19.1
sp. zn. II. ÚS 426/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem, Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 46/2018-1044 ze dne 15. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na lidskou důstojnost a osobní čest zaručené mu čl. 10 odst. 1 Listiny a právo na soukromý a rodinný život zaručené mu čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ z 25. 4. 2013 č. j. 13 Nc 65/2012-382, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 6. 2. 2014 č. j. 19 Co 495/2013, 496/2013-533, bylo stěžovateli uloženo přispívat na výživu nezletilé dcery částkou celkem 18.000 Kč měsíčně (13.000 Kč k rukám matky a 5.000 Kč na účet stavebního spoření). Stěžovatel se návrhem ze dne 22. 6. 2015 domáhal snížení výživného na částku celkem 8.000 Kč měsíčně. Odůvodnil to tím, že od 1. 5. 2015 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na pracovním úřadě, neměl stálý příjem a výživné musel hradit z úspor. Stěžovatel také poukazoval na své vysoké měsíční náklady související s jeho kariérou profesionálního hráče ledního hokeje, které jsou pro takového hráče zcela nezbytné a nepoklesnou ani tehdy, pokud hráč ztratí své angažmá. Městský sond v Brně svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 83 P 75/2016-964 zamítl stěžovatelovu žádost o snížení výživného, a dále změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ z 25. 4. 2013 č. j. 13 Nc 65/2012-382, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 6. 2. 2014 č. j. 19 Co 495/2013, 496/2013-533 tak, že výživné ve výši 18.000 Kč měsíčně je v plné výši splatné k rukám matky. Napadeným rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. 14 Co 46/2018 rozhodl Krajský soud v Brně tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se vyživovací povinnost snižuje za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 na částku 10.000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2017 na částku 6.000 Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2018 na částku 2.000 Kč měsíčně a návrh stěžovatele na snížení výživného za dobu od 1. 11. 2018 do budoucna se zamítá.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Krajskému soudu v Brně je třeba ze skutkového hlediska vytknout, že v rozporu s provedeným dokazováním nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel bude z nově nabytých prostředků, které získal svým angažmá v Rumunsku, splácet prostředky, které si musel zapůjčit za účelem splácení výživného v době, na kterou mu Krajský soud v Brně výživné snížil. Stěžovatel též nesouhlasí s povinností uhradit výživné za období od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2018, přesto že neměl žádné příjmy, ani s odůvodněním, že bylo v jeho možnostech a schopnostech dosahovat na trhu práce příjmu na úrovni alespoň minimální mzdy. Svůj nesouhlas opírá o to, že pro profesionálního hráče ledního hokeje je zcela nemyslitelné, aby povolil ve své fyzické přípravě a tréninku také v době, kdy nemá žádné angažmá - jinak by zcela vyloučil získání dalšího. Stěžovatel poukazuje na omezení, která mu jeho vyživovací povinnost způsobuje - musel vzít angažmá v zahraničí, byl nucen se zadlužit, čelil exekučnímu vymáhání. Svou situaci popisuje tak, že se "pohyboval za hranou lidské důstojnosti a osobní cti, neboť nejen že jeho životní standard byl náhle na úrovni zcela nemajetné osoby, ale také nemohl sám rozhodovat o svém osudu a byl nucen zcela podřídit celý svůj život snaze o splacení výživného, včetně opakovaného žádání zápůjček od příbuzných". Stěžovatel uzavírá, že není možné požadovat po něm, aby se za účelem placení velmi vysokého výživného dostal do dluhové situace, k čemuž jej reálně donutil napadený rozsudek i rozsudek mu předcházející.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou předchozí judikaturu k hodnocení zjišťování skutkového stavu obecnými soudy. K této problematice se Ústavní soud již vyjádřil ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, v němž uvádí "jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval." Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
8. K problematice vyživovacích vztahů se Ústavní soud vyjádřil například v nálezu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 "vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit." Vyživovací povinnosti se tedy nelze zprostit, lze pouze určit míru jejího rozsahu. Rozhodování o této výši pak probíhá na základě hodnocení důkazních prostředků, což je úkolem obecných soudů, do kterého Ústavní soud, jak vyloženo výše, může vstupovat pouze zcela výjimečně.
9. V nyní posuzované věci se krajský soud dostatečně zabýval zjištěním všech skutečností, ze kterých mohl odvodit přiměřenou výši stanovení výživného stěžovateli, jehož finanční situace i potenciální možnosti byly pečlivě zváženy. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s názory, které odvolací soud zaujal, nezakládá důvodnost podání ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a že by se snad dotýkalo samé podstaty lidské důstojnosti stěžovatele či bylo zásahem do jeho práva na ochranu vlastnictví.
10. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu