ECLI:CZ:US:2019:2.US.431.19.1
sp. zn. II. ÚS 431/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Šumavská 1048/21, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 11. 2018 č. j. 1 KZN 393/2016-312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 2. 2019, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, odboru 75.2 Pátrání České Budějovice (dále jen "celní orgán") ze dne 15. 10. 2018 č. j. 1302-79/2018-900000-752.3 nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení počítačové techniky a jiné elektroniky zajištěné při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení celního orgánu. Stěžovatel rovněž podle §39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení bylo vydáno v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno před více než dvěma lety, přičemž doposud nebyla obviněna žádná osoba a stěžovatel je tedy pouze osobou podezřelou. Má za to, že v odůvodnění napadeného usnesení chybí skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, a důkazy, o něž se skutková zjištění opírají. Uvádí, že po téměř třech letech prověřování nelze odkazovat na pouhou pravděpodobnost, že byl určitý majetek nabyt za výnosy z trestné činnosti. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství podle něj neuvedla jediný důkaz, že danými předměty byla páchána trestná činnost nebo že byly využívány k páchání trestné činnosti. Stěžovatel dále brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení v celém dosavadním průběhu trestního řízení a považuje jej za nezákonný.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení trestního jsou striktně omezeny jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 či III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost přísluší především orgánům činným v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu proto může být uplatněna teprve tehdy, byly-li v řízení před orgány činnými v trestním řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry těchto orgánů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).
6. Stěžovatelovy námitky byly ve svém jádru již opakovaně přezkoumávány jak městským soudem, tak i Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 2760/18). Vzhledem k tomu, že podstatné okolnosti dané věci se nijak zásadně nezměnily, lze na závěry uvedené rozhodovací činnosti zcela odkázat.
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
8. Z uvedeného vyplývá, že odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1849/17 je v dané věci nepřípadný. Tento nález se totiž týkal případu, kdy soud vyslovil zabrání věci podle §102 trestního zákoníku, přičemž uložení ochranného opatření zabrání věci má za následek ztrátu vlastnického práva, neboť zabraná věc připadá státu (srov. §104 odst. 1 trestního zákoníku). Zajištění věcí provedené na základě §79 a násl. trestního řádu má tedy zcela jiný účel, zvláště když se jedná o zajištění věcí pro důkazní účely.
9. Stěžovatel navíc zřejmě přehlíží, že počítačová technika a jiná technika, o jejíž vrácení žádal, je zajištěna právě pro důkazní účely vedeného trestního řízení. Takovému zajištění podléhá podle §78 a §79 trestního řádu věc, která může sloužit pro důkazní účely, nemusí se tedy jednat o výnos z trestné činnosti ani o věci, které byly ke spáchání trestného činu použity.
10. Státní zástupkyně v napadeném usnesení dostatečně přesně charakterizovala daňovou trestnou činnost, jíž se týká prováděné prověřování. Z této charakteristiky je zcela zřejmé, že ze zajištěné počítačové techniky a další elektroniky náležející stěžovateli mohou být získány důležité informace potřebné pro objasnění prověřované trestné činnosti. Ústavní soud proto nemá pochybnosti, že dané věci byly zajištěny v souladu se zákonem předpokládaným účelem, tj. pro účely dokazování.
11. Námitky stěžovatele vůči postupu orgánů činných v trestním řízení v celém dosavadním průběhu trestního řízení, který považuje za nezákonný, jsou uváděny jen velmi obecně a bez bližší konkretizace. Ústavní soud proto pouze uvádí, že stěžovatel může tyto námitky uplatňovat zákonem předpokládaným způsobem, zejména v podobě žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a trestního řádu a v podobě podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Podle §39 zákona o Ústavním soudu nerozhodoval, neboť se na tomto postupu neusnesl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu