ECLI:CZ:US:2019:2.US.4323.18.1
sp. zn. II. ÚS 4323/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 22 C 175/2014-159, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 Co 181/2017-278, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2735/2018-324, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před soudem prvního stupně se stěžovatelka domáhala, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí s tím, že by rozhodnutí soudu nahradilo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 3. 3. 2014, č. j. SPU 082473/2014/508102/Mr. Soud prvního stupně však její žalobu zamítl a tento závěr nezměnila ani následná rozhodnutí soudů odvolacího a dovolacího.
3. Podle stěžovatelky došlo k zabavení majetku jejího předka a právního předchůdce, Adolfa Schwarzenberga na základě protiprávního paaktu. Adolf Schwarzenberg se podle stěžovatelky nepřihlásil k německé národnosti a nikdy se neprovinil proti Československé republice. Uvedené stěžovatelka podporuje i odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně, který přechod dotčeného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. označil za "prachsprostou krádež, která nemá v našich právních dějinách obdoby."
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela celou řadu argumentů, z nichž dovozovala protiústavnost napadených rozhodnutí. Většinu z těchto argumentů však z důvodů dále uvedených není třeba rekapitulovat, neboť se jimi Ústavní soud ve srovnatelných případech stěžovatelky již opakovaně zabýval (srov. níže odst. 8. a 9. tohoto usnesení).
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Obecné soudy se při formulaci právního závěru, podle něhož bylo třeba stěžovatelčinu žalobu zamítnout, opřely o několik klíčových argumentů. Podle obecných soudů v projednávané věci došlo k přechodu dotčeného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho účinnosti (tj. 13. 8. 1947), a nikoliv na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Ve stěžovatelčině věci pak nebyly splněny podmínky pro uznání restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., protože k přechodu majetku došlo mimo časové období vymezené tímto zákonem.
8. Ústavní soud již v minulosti v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/94, I. ÚS 206/97, IV. ÚS 207/97, I. ÚS 289/97, II. ÚS 289/97, III. ÚS 289/97, III. ÚS 122/02 a III. ÚS 538/03, IV. ÚS 739/09 či sp. zn. III. ÚS 783/14 všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto závěru - i v projednávané věci klíčového - nemá důvod se odchýlit ani nyní a na závěry těchto rozhodnutí proto pro stručnost jen odkazuje.
9. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku, na jehož odůvodnění stěžovatelka ve své stížnosti odkazuje, vskutku konstatoval, že přechod dotčeného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. byl prachsprostou krádeží, jelikož původní vlastník se proti československému státu neprovinil, vystupoval jako vášnivý antinacista a podporoval odboj, pročež k odnětí jeho majetku neexistovalo sebemenší morální oprávnění. Zároveň však zdůraznil - a nyní tak opětovně činí i Ústavní soud - že účelem restitučních zákonů nebylo (a ani nemohlo být) odstranění všech historických křivd. Za situace, kdy uvedená majetková křivda nespadá do tzv. rozhodného období pro účely žádného z restitučních zákonů, proto soudy (a to ani Ústavní soud) nemohou aktivisticky nahrazovat vůli zákonodárce a rozsah restitucí svévolně rozšiřovat.
10. Ústavní soud proto konstatuje, že i v projednávané věci vyložily obecné soudy relevantní právní úpravu ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá žádných ústavněprávních výhrad.
11. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu