ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2735.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2735/2018-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. P., G., R., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, za účasti: 1) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 175/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2018, č. j. 10 Co 181/2017-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z účastníků ad 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 22 C 175/2014-159, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 3. 3. 2014, č. j. SPU 082473/2014/508102/Mr, výrokem určujícím, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v katastrálním území R., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku, zda předpokladem vzniku nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále též jen – „zákon č. 243/1992 Sb.“), je současné naplnění podmínek §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen – „zákon o půdě“). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 170/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 170/96, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3763/2010. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí spatřovala rovněž v tom, že odvolací soud řízení nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí, zda zákon č. 143/1947 Sb., o převodu majetku hlubocké větve S. na zem Českou (dále jen – „zákon č. 143/1947 Sb.“), není v rozporu s ústavním pořádkem. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 30/98, a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000. Vytýkala taktéž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů, pochybení při hodnocení provedených důkazů i okolnost, že nebyly provedeny dovolatelkou označené důkazy.
Účastníci řízení ad 1) a 2) se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Soudy nižšího stupně založily své rozhodnutí na závěru, že nemovitosti, jejichž vydání se dovolatelka domáhá, přešly na stát účinností zákona č. 143/1947 Sb. (tj. ke dni 13. 8. 1947), když k nabytí vlastnictví státem na podkladě uvedeného právního předpisu nebylo třeba jeho vkladu (intabulace) do pozemkových knih. Z uvedeného soudy nižšího stupně dále dovozují, že v posuzovaném případě nejsou naplněny ani podmínky ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., když právním důvodem nabytí dotčených nemovitostí státem nebyly majetkové přesuny uskutečněné v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, nýbrž citovaný zákon účinný k 13. 8. 1947, ani podmínky ustanovení zákona o půdě, když k přechodu vlastnictví došlo mimo rozhodné období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; viz §4 odst. 1 zákona o půdě). Rozhodnutí soudů nižšího stupně tudíž na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, zda předpokladem vzniku nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je současné (kumulativní) naplnění podmínek §2 odst. 2 tohoto zákona a §4 odst. 1 zákona o půdě, zjevně nezávisí; soudy nižšího stupně totiž takovýto právní závěr neučinily.
Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu, jež se ustálila na závěrech, že nemovitosti dotčené zákonem č. 143/1947 Sb. přešly na stát podle tohoto zákona, a to dnem jeho účinnosti, tj. 13. 8. 1947, přičemž jejich vydání se nelze domáhat ani na základě zákona č. 243/1992 Sb., jehož působnost nelze rozšiřovat na majetek odňatý zákonem č. 143/1947 Sb., ani na základě zákona o půdě, když k přechodu vlastnictví došlo mimo rozhodné období (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 225/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2343/2013, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 783/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4841/2014, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 312/17).
Ustálené rozhodovací praxi odpovídá též závěr odvolacího soudu, že nebylo na místě řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu k rozhodnutí, zda zákon č. 143/1947 Sb. není v rozporu s ústavním pořádkem. Právní akty vydané před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, představují totiž dokonané právní skutečnosti jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního (srov. např. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.); přezkum ústavnosti normativních aktů, které již nadále nemají konstitutivní (právotvorný) charakter (nezakládají nové právní vztahy), jeví se tedy být zcela bezpředmětným, postrádajícím jakoukoliv právní funkci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, uveřejněný pod číslem 55/1995 Sb.). K otázce souladu zákona č. 143/1947 Sb. s ústavním pořádkem se ostatně Ústavní soud již vyjadřoval, přičemž opakovaně potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, dle kterého k přechodu dotčených nemovitostí na stát došlo ex lege účinností uvedeného zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97 , nebo jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 129/94 , sp. zn. I. ÚS 206/97 , sp. zn. IV. ÚS 207/97 , sp. zn. I. ÚS 289/97 , sp. zn. II. ÚS 289/97 , sp. zn. III. ÚS 289/97 , sp. zn. III. ÚS 122/02 , sp. zn. III. ÚS 538/03 a sp. zn. IV. ÚS 739/09 ).
Vytýká-li pak dovolatelka vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů) rozsudku odvolacího soudu a neprovedení jí označených důkazů, dlužno předně uvést, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí současně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Na rozhodnutí soudu pak zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy soudy nižších stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu neprovedly dovolatelkou označené důkazy, tudíž samotné neprovedení všech jí označených důkazů vadu řízení nepředstavuje.
S účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici konečně ani žádný způsobilý dovolací důvod, jímž by bylo lze brojit vůči skutkovým závěrům soudů nižšího stupně a hodnocení provedeného dokazování (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani dovolatelkou vznesená námitka nesprávného hodnocení důkazů tudíž přípustnost podaného dovolání nezakládá; rozhodnutí soudů nižšího stupně jsou v projednávané věci ostatně vystavěna spíše na závěrech právních než na závěrech skutkových.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, není dovolání v uvedeném směru se zřetelem k ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšných účastníků ad 1) a 2) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ., rozhodnutí Ústavního soudu pak na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu